Česká vláda se shodla na mechanismu dorovnávací daně, kterým chce vymáhat 15% minimální daň po velkých mezinárodních korporacích (https://domaci.hn.cz/c1-67234920-vlada-chce-zacit-zdanovat-zisky-velkych-nadnarodnich-firem-slibuje-si-od-toho-az-sest-miliard-rocne). 

Tento návrh nevisí ve vzduchoprázdnu. Daňové úniky a velmi agresivní optimalizace jsou problémem prakticky všech světových ekonomik. Snaha obcházet daně zde byla vždy a je úplně pochopitelná, ale s globalizací a obřími nadnárodními firmami přišly úplně nové výzvy a rozměry problému. Firmy přesouvají své zisky a ztráty mezi pobočkami tak, aby nakonec danily v zemi s co nejnižší daní. Dá se to dělat celou řadou způsobů, třeba skrze velmi vysoce naceněné služby a patentovací poplatky. 

Nejprimitivněji to funguje třeba tak, že v zemi s běžnou mírou daně firma reálně vydělá spoustu peněz, ale nakonec skončí s velmi nízkými zisky nebo ve ztrátě, protože pobočka – třeba v Česku – nakupuje spoustu služeb a patentů od své vlastní centrály. Příjmy z těchto převodů pak zdaní výrazně nižším číslem třeba… v Irsku. Jedná se jen o velmi zjednodušený model a taktiky daňové optimalizace a úniků se stále vyvíjí, jako ilustrace to ale poslouží. 

Ze začátku to bylo výhodné i pro země s agresivně nízkým zdaněním zisků, ale má to i své problémy – závod o to, kdo bude chtít po firmách ještě nižší daně, se totiž dá hrát až k nule. Jedním z hlavních problémů je deformace férovosti trhu. Dostáváme se pak do absurdních situací: nadnárodní firmy využívají společnou infrastrukturu a další věci postavené za peníze ze státního rozpočtu úplně stejně jako všichni ostatní. Přispívají na ně ovšem o poznání méně. 

Ještě horší je to s konkurencí. Tržní soutěž má být o tom, kdo dodá lepší službu nebo věc za nižší cenu. Ocitáme se však v situaci, která je do velké míry určená tím, kdo je jak ochoten a schopen unikat daním. Nejhůř to dopadá na malé firmy a zaměstnance: zatímco velké firmy si mohou dovolit efektivně daním unikat, malé firmy je jednoduché danit a státy si tak příjmy pravidelně hojí na nich. To je úplně postavené na hlavu. Brání to vstupu na trh novým firmám bez masivního krytí a zároveň snižuje životní úroveň a kupní sílu tam, kde je potřeba nejvíc – dole.

Jednou z vlaštovek globální kooperace států je shoda na minimální korporátní dani 15%. Státy si můžou nastavit i vyšší, ale jak Evropská unie a USA, tak dalších 136 států se dohodly, že méně než 15 % to nebude (výjimku tvoří například Čína a Rusko, kteří se k dohodě nepřidali). 

Považuji to za úspěch, ve kterém mimochodem tlak a pozice Evropského parlamentu byly zásadní pro to, aby se k dohodě EU jako celek vůbec přidala (třeba Polsko a Maďarsko bylo nutné kvůli jejich vetu opakovaně uplatit). Bude to ještě hodně dlouhá cesta a bude záležet na tom, jak a kdy se jednotlivým státům princip povede zavést. Pokud ale chceme nízké daně, tak jedna z věcí, kterou musíme postupně zvládnout, je zařídit, aby ti největší platili aspoň nějaké.