Říjen byl pro mě na knihy nesmírně zajímavý! Ale než se do nich vrhnu, ještě dvě doporučení bokem:
- 2:22 – Duchařský příběh v pražském Činoherním klubu je velmi dobré nastudování velmi dobré divadelní hry, která nabízí víc než duchařinu.
- Roadwarden je malá, podivná hra z unikátního fantasy světa, kde se stáváte cestářem, který řeší problémy, hrůzy a vztahy malého poloostrova. Je to prakticky čistě textové, chce to trochu vytrvalosti, ale je to krásná malá věc.
A teď už k vážné práci
Your Face Belongs to Us: A Secretive Startup’s Quest to End Privacy as We Know It
Kashmir Hill
Špičková novinařina, která do detailu adresuje jednu z hlavních hrozeb základním lidským právům: neomezené automatické rozeznávání obličejů. Nejde nutně do principů a strategií, je to postavené hlavně jako příběh jednoho podivného startupu a zvláštních lidí v něm. A taky jako příběh obřích dopadů na reálné lidi. Nevynechává případy, kdy nasazení technologií něčemu skutečně pomohlo, ale v součtu ukazuje, že případy, kdy někomu jen velmi zasáhlo do života a nic nepřineslo, jsou poměrně děsivé už teď.
Zároveň to přináší i pár otázek pro Evropu: s tím, jak rychle se šíří komerční spyware a jeho užívání státy, jsou zabudovaná rozeznávání obličejů problém. Uvidíme, jak dopadne snaha je zakázat v AI Actu.
Matt Hawkins, Bryan Edward Hill, Isaac Goodhart
Eden je město, které neexistuje. Žijí v něm jen zločinci. A mladý, velmi Aspergerovitý muž, který v něm roznáší poštu, najde lásku a díky super schopnostem plynoucím z Aspergera (které jsou místy absolutně šílené, až urážlivé) všechny problémy vyřeší.
Má to svoje momenty, ale vesměs je to spíš jednoduchoučké až na hranu hlouposti. Základní reálie jsou vyloženě bizarní (do té míry, že vysvětlení, že je to kouzlo, by bolelo méně) a jednání velké části postav postrádá jakoukoliv logiku.
Co je ještě horší je, jak kniha pracuje se stupňováním napětí: několikrát přijde situace „ale ne, když se stane X, tak jsme ztraceni“, a pak se X stane. A je to jedno, nikam to nevede. O zobrazování lidí, kteří nejsou úplně neurotypičtí ani nemluvě. Superschopnosti hlavního hrdiny jsou malinko trapas, ale sociopatka, která nekonečně vraždí, protože ji to prostě hrozně baví, je spíš ostuda. Pokud děláte knihu postavenou na vztazích, je fajn, když je postavy mají, a celkově jednají nějak uchopitelně. Náboženská linka je pak už úplně podivná, ale proč ne.
České kompletní vydání od Mighty Boys je krásné, jenom prostě ten obsah moc krásný není.
Catel, José-Louis Bocquet
Jeden život v obrazech, a velká část těch obrazů zahrnuje sex, drogy, bídu a zoufalství… Ale taky umění, naději, tvoření a mnoho velkých lásek. Potěšilo. A nejsilnější je to samozřejmě pro ty, kteří by si snad mysleli, že lidi sto let nazpátek byli nudná, puritánská parta. K načtení “malých dějin každodennosti” velmi fajn doplnění.
Jaroslav Rudiš
Není to knížka, je to milostný dopis železnici, je to místy se až nepříjemně opakující se text. A protože železnici též miluji, byť ještě o kus obecněji a vzdáleněji než autor, tak jsem nadšený. Přečteno na trati Praha – Dresden a zpátky.
Pokud nemilujete železnici, tak a) začněte, b) nečtěte to.
Erin Morgenstern
Takže:
a) Dva mega hustí mágové mají spor, jehož podstata je naznačena někde v poslední desetině. V rámci tohoto sporu trénují děti, které pak proti sobě posílají do dramatických soubojů.
b) Ty souboje trvají doslova desítky let, vlastně se při nich moc nebojuje a když už se naši mágové potkají, tak… se do sebe hrozně zamilují. A to proto, že se to řekne. Jejich charaktery to nijak neposunuje, nevychází to z ničeho a je to spíš náhodné.
c) Stejně tak je náhodné, že všichni v knize jsou ale HROZNĚ hloupí a nevšímají si věcí (na úrovni vystupujících v cirkuse, kterým není nijak divné, že se cirkus staví sám, nebo mystiků, jejichž jediná práce je dívat se na věc X a nevidí přitom naprosto nejzákladnější věci). Což je trochu nepříjemné, vzhledem k tomu, že se to snaží mít zápletku o ultra jemných věcech, kterých je třeba si všímat, a pak se něco vyjeví. A pod „nepříjemné“ myslím „vůbec to nefunguje“.
d) Pokusy o přidání pravidel magie a all-out ezoteriku s „příběhy“ jsou hrozně cringe a je to ten bod, kdy víte, že se věc rozpadla. Pokud vám musí někdo přijít na konci dát metapřednášku o příbězích, aby tak nějak slepil to, co jste právě viděli, tak nic moc.
Přes to všechno to má relativně příjemnou atmosféru, plyne to tak nějak odnikud nikam slušným tempem a dokáže to vytvářet hezké obrazy a scény. Možná to ale měla být třeba lyrická báseň nebo tak něco.
Michal Kašpárek
Rozhovory odposlechnuté, zcela přesně stavěné a pečlivě piplané, téma generačního střetu a života jako takového. Na můj vkus místy trochu moc štědře uchopené, ale stále velmi pochopitelné.
Nemohlo mi to nepřipomenout Sekyru – krátký román, ve kterém je hodně formální strohosti. Méně těch jednotlivých vět, které jsou tak silné, že bych si je chtěl nechat vytetovat, více prokreslené postavy.
Ale hlavně: není to jen parafráze nebo připomínka. Je to kniha, která nabízí jak zábavné, tak podstatné tři hodiny čtení, po kterých budete hodně zvažovat zavolat rodičům… a jestli mít děti. Doporučuji velmi. Jediná otázka mě straší: mluvila by ta kniha i k lidem jako Vladimírův otec či Julie? Nevím, prostě nevím.
Chester Brown
Koncept knihy “deník zákazníka a moje cesta k prostituci” mě zaujal. S tématem nemám žádný problém, jsem naopak přesvědčen, že legalizace je cesta vpřed.
Ale ta kniha by mě snad i přesvědčila, abych změnil názor. Muž středního věku, který chce ty nejvíc “petite 18s” je samo o sobě trochu uf, ale když přidáte i spoustu, spoustu velmi dlouhých rantů a náhledů do autorovy velmi hluboké a velmi moudré duše (které jsou někde mezi manifestem libertariána a vrcholným narcismem), tak to vyloženě bolí.
Orochi: The Perfect Edition, Vol. 1 a 2
Kazuo Umezu
Kazuo Umezu je někdy považován za jednoho z průkopníků japonského kresleného hororu a předchůdce Džundži Ita. A to je vlastně na těchto sbírkách to nejzajímavější: hledání linek a propojení s pozdější a objektivně výrazně lepší tvorbou.
Co je Orochi? Orochi je údajně hlavní postava. Akorát to není postava, je to úplně hloupý plot device, který chodí světem, má nekonečné magické schopnosti (které jsou zase jindy naprosto limitované) a slouží k spojení pár strašidláckých věci dohromady. A samozřejmě je to mladá estetická dívka.
Každá sbírka má dohromady několik povídek. Úvodní SISTERS mají sice hezkou základní premisu a zvrat (v nějakém pohádkovém smyslu), ale moc pohromadě nedrží a všichni se zde chovají minimálně zvláštně. Základní zápletka BONES není úplně zlá, ale je to všechno tak strašlivě nekonzistentní, zmatené a přehnané, že to prostě jen nebaví. Problém je, že se zde potkává prostě příliš mnoho motivů a vnořených příběhů, které pak končí v ne úplně dokonalém propojení.
Druhá sbírka už je trochu lepší. KEY nabízí ukázkovou dětskou noční můru ve všech významech toho slova. HOME se sice snaží spojit asi tři příběhy dohromady, ale protože každý z nich funguje i samostatně celkem prima, není to špatné. PRODIGY by pak byla vlastně prima povídka, nebýt kriminálního motivu, který je trochu navíc. A ten nadpřirozený už jí jenom zabíjí.
Celkově je z dnešního pohledu už asi zajímavější sledovat vývoj vyprávění příběhů a kresby, příběhy bohužel dost zastaraly.
The Wages of Destruction: The Making and Breaking of the Nazi Economy
Adam Tooze
Jedna z nejlepších knih o ekonomické historii, která do velké míry převrací velkou část toho, co si myslíte, že víte o druhé světové válce. Fatální přehodnocení Speera, dlouhodobě podceňovaných sovětských kapacit (které zjevně nebyly zcela závislé na land lease) a toho, co dokáže krátkodobě zmáčknutá ekonomika, jsou fascinující věci a určitě se tomu budu chtít ještě věnovat. Velmi doporučuji.
Career and Family: Women’s Century-Long Journey toward Equity
Claudia Goldin
Jsem klasický „dostala Nobelovku, za co teda asi?“.
A jsem velmi spokojen. Řada závěrů je dost neintuitivní (tak například společenské nastavení se pomalu zlepšuje, ale objevily se nové typy práce, které výrazně nahrávají větší flexibilitě času, tzn. mužům v průměru), spousta věcí vychází z dat, které jsem neměl možnost znát, a slouží to zároveň jako velmi hezká časová kapsle „jo, takhle to bylo krátce po covidu, kde ty sněhy jsou“.
Můžu jenom doporučit, některé ekonomičtější otázky problému péče/práce a job/career to rozpracovává velmi dobře.
Usagi Yojimbo 35: Návrat domů a Usagi Yojimbo 36: Válka tenguů
Stan Sakai
Usagi je zaslouženě jedna z klasik komiksu, která do velmi podivného světa feudálního Japonska vnáší tolik příběhu, napětí, a místy i unikátní kombinaci zábavných faktů a emocí, že to až překvapí.
Bohužel, taky se začíná projevovat stáří série. V Návratu domů se celkový meta příběh samozřejmě opět vůbec nikam neposune (a vlastně to začíná být problém) a série začíná výrazně zakopávat o vlastní hrdiny. Předkládá totiž zajímavá dramata a složité volby, ale všechno to končí na tom, že hrdinové vždy udělají bez pochyb tu extrémně morální věc: a cena kterou zaplatí, je, že se chvíli mečákuje a 4 chábři vyvraždí 80 nepřátel, Usagi sám 11.
A při tom Návrat i Mon nabízí velmi hezké náhozy zápletek a konfliktů, ale když to nakonec Usagi nějak vyšermuje, vždycky, všude, v každé situaci, je to už trochu unavené. A nic se nikam neposouvá. Ale je to spíš smutek z toho, co by to MOHLO být, než že by to bylo špatné. Právě třeba hlavní příběh Návrat domů nabízí dilemata a složité otázky, které jsou stále velmi aktuální.
Válka tenguů pak jde úplně jiným směrem. Dokonce i drobně posune děj (drobně) a má tak barevné obsazení a hezkou práci s mytologií, že jako odpočinková báje vyhoví.