Tři cesty na místa rasového a imperiálního konfliktu
Dakar, americká škola a Izrael/Palestina
Ta-Nehisi Coates a Česko
Ta-Nehisi Coates je autor, jehož asi nejznámějším dílem v Česku je esej „The Case for Reparations“. Text, který asi neznáte. Koncept vážného vypořádání se s minulými křivdami – „bylo nám ublíženo a máme nárok na nápravu“ – je u nás běžně přijímán v případě disidentů či restituentů. Snaha pochopit, proč by se obdobný princip mohl vztahovat i na rasové skupiny, však stále vzbuzuje rozpaky. Přitom jde o cvičení, které nás může hodně naučit a doporučuji ho přečíst – je to nějakých 16 000 slov, to máte hned.
Cesta první: Dakar
Coates ve své knize nepíše přísně vyargumentovanou „policy knihu“ o rasismu a jeho prevenci. Místo toho se vydává na osobní, až lyrickou pouť. Jeho cesta do Dakaru je protkána meditacemi o rodině, původu a Africe jako sdíleném dědictví. Některé otázky jsou univerzální a mají šanci zasáhnout i tady: jak vytváříme narativy, které dávají smysl našemu místu ve světě? Jak psát a vyjadřovat se, když vaše základní zkušenost je „hej, z tebe asi bude další selhání/ mukl“. Zkušenost člověka který se shodou okolností a štěstí dostal mezi lidi s vysokým kulturním a ekonomickým kapitálem z blbého místa je něco, co je tady spíš naznačeno mezi řádky, ale ta perspektiva je užitečná.
Například pohled na egyptologii – z našeho civilizačního hlediska často vnímán jako „západní“ – ukazuje, jak věda a společnost vytvářejí příběhy, které pak mají nějaké ty dopady na reálné lidi: třeba to, že Egypt vlastně není Afrika, symbolicky je to něco jiného, civilizace „bílých“ stojící proti „černým barbarům“. Motiv, který dneska už je spíš překonán stihl posloužit jako podklad podporující minimálně v USA narativ „civilizačního střetu“ (a dodnes zvládá kulturní války o to jak kdo byl barevnej, které úspěšně míjí jakýkoliv pochopení naprosté rozdílnosti egyptské a naší kultury). Těžko se ale k tomu vztahovat jako člověk z východní Evropy: zkušenost černocha v USA versus zkušenost „východoevropana“ ve Evropě jsou naprosto odlišný hry, kde velká část aluzí a obratů se kterými Coates pracuje prostě ani nemá šanci zasáhnout.
Coates také reflektuje, jak skrze psaní a čtení objevoval svět, jenž mu byl zpočátku nepřístupný. Nevyhýbá se ani těžkým zjištěním: dominance a touha po moci nejsou vlastností výhradně „pánů“, ale i těch, kdo byli sami utlačováni a odmítá revanšismus a pomstu.
Cesta druhá: Americká škola
Druhá kapitola knihy se věnuje konfliktu kolem zakazování knih na amerických školách. Tento boj o to, co smí být čteno, zahrnuje stát, rodiče, politiku, kulturu i základní hodnoty. Coates zde zkoumá, jak reagovat, když se vaše kniha ocitne na seznamu zakázaných. Máte vstupovat do debat? Vysvětlovat, že kritický přístup k rasismu není šílenstvím?
Tento spor je mnohem bližší a univerzálnější. I když Česko nemá tradici systematického zakazování knih, důsledná kontrola tónu a témat ze strany „bojovníků proti establishmentu“ (kteří jsou paradoxně často u moci) je něco, s čím se potkáváme už trochu častěji.
Cesta třetí: Izrael a Palestina
Nejvíc ale řeže poslední cesta: cesta do Izraele/ Palestiny, kde na jedné straně se Coates konfrontuje s děsivým a nesmírným utrpením holocaustu (které ani na sekundu nerelativizuje, naopak ho dělá lidštějšm): a zároveň tím, co znamenalo „budování židovského národního státu“ pro lidi, který tam už třeba žili. Nejde do všech detailů a komplexit (byť třeba připomenutí vztahu JAR a Izraele je myslím užitečný), ale nabízí reportáž s jednoznačným výsledkem: Izrael na tom území držel reálnou moc, Izrael buduje osady. A třeba právě to slovo „osady“ dost mění jak se na ně díváme: zní jako fantazie věčného objevitelství, vznešená místa, kde člověk přichází do naprosté pustiny a zušlechťuje jí, dobývá bohatstv a civilizaci z kamene. Realita osad je zásadně jiná: jsou to moderní města chráněná armádou a přicházející do míst, kde někdo už žil. Ale je to právě skrze psaní a konstrukci příběhů, kdy jsme schopni konstruovat paralelní reality a posouvat co je vlastně přípustné.
Jako analýza toho, jak se bavíme (speciálně v Česku) o situaci v Izraeli je to zdrcujíící a zároveň s velkým pochopením. Coates se tak zvládne upřímně naštvat, že anti-Netanyahu protesty pomáhají prodávat Izrael jako naprosto zdravou a rovnostářskou demokracii: a zároveň přijít mezi demonstranty a uznat „toto je upřímné, opravdové, ty lidi mají slepou skvrnu, ale nejsou nijak zlí“. Zlo a apatii už ale vidí v tom, jak se o konfliktu (ne)mluví.
Mlčení a jeho důsledky
Coatesova kniha však selhává tam, kde je ticho nejhlasitější. Mlčí o masakrech a hrůzách z 7. října, o současné podobě Palestiny, o Západním břehu, brutalitě Hamásu i o vysidlování a bombardování Gazy. A to je vzhledem k tématu „málo o tom mluvíme, málo stavíme příběhy“ vlastně úplně nepochopitelný a skoro zbabělý. Během jednoho roku se staly přelomové a hrůzou špatně porovnatelné věci. A místo toho, aby dostaly aspoň zmínku, dostávají ticho.
Kniha se tím stává pouze sbírkou lyrických esejů o době, která už neplatí. Vzhledem k datu vydání 1. října 2024 jde o zásadní nedostatek – a není to tak, že by to najednou bylo zcela neužitečný, ale ve chvíli, kdy autor klade (naprosto správně) silné morální nároky na lidi co drží moc utvářet příběh, tak by jeden čekal, že je uplatní i na sebe.
Ta-Nehisi Coatesův styl je bezpochyby působivý, lyrický a osobní. Ale právě jeho rozhodnutí vyhnout se aktuálnímu kontextu působí jako promarněná příležitost. Místo aby kniha reflektovala současnou realitu, zůstává uzavřená v minulosti. Upřímně by mi bylo jedno, jak by se k nové situaci Coates postavil, všechny extrémy jsou možné: a koneckonců hned v první části mluví o tom, že ani protest proti hrůze neospravedlňuje terorismus. Měl koneckonců i příležitost udělat to, co naznačoval jako cestu: dát hlas a podium těm, kteří nemají prostředky a možnosti mluvit, stejně jako on dostal prostor v Atlanticu a opakovaně si to chválil. Proč to nevyužil asi zůstane jednou z těch větších záhad.