V jednom měsíci jsem zvládl odpočívat po Revacholu, podniknout týdenní trip do Albánie, definitivně se rozloučit s Pirátskou stranou a – ano, přečíst nějaké knihy.
Měly celkem nulovou korelaci s tím, co jsem zrovna dělal.
Ecstasy as Medicine: How MDMA therapy Can Help You Overcome Trauma, Anxiety, and Depression…and Feel More Love
Tahle kniha rozhodně není určená k terapii jakýmikoliv látkami. Je ale informativní, dobře podložená (byť s velmi jasnou a velmi pozitivní agendou) a kromě anekdot a osobních příběhů (těžko spočítat, kolikrát se autor „rozbrečel“) také dobře napsaná.
Pokud vás tohle téma zajímá, je to dobrý výchozí bod – za předpokladu, že dokážete pracovat s autorovou zjevnou zaujatostí.
Tentokrát i s náznaky děje a drobných posunů, ale celkově stále hlavně útulné, pohodové čtení bez ambic nebo přesahu. Ale art je krásnej, zjevně to má vést ještě k něčemu aspoň drobně konfliktnímu, a asi lepší než koukat do zdi.
Kamome Shirahama, 白浜鴎, Stephen Kohler (Translator)
Příběh funguje i sám o sobě (i když je občas až příliš nabitý akcí), některé mini-dějové oblouky jsou vážně zajímavé a opět je to krátké, pohodové čtení. Zatím nejlepší díl série!
When the Body Says No: The Cost Of Hidden Stress
Chtěl jsem se dozvědět více o stresu.
Dozvěděl jsem se hlavně o tom, jak si autor myslí, že stres způsobuje rakovinu – na velmi vratkých základech a s množstvím teorií kolem věcí jako „vina“. Velmi, velmi špatná a zavádějící záležitost.
Sherlock Holmes and the Highgate Horrors
Občas matoucí, plné kýče, nesmírně bohaté na množství příběhů – a vlastně srdečné. Velmi solidní zakončení Cthulhu Casebooks, které docela zachraňuje celou sérii.
Opravdu těžké mít ohledně toho nějaký pocit. Základní myšlenka je něco, co už tu hodněkrát bylo předtím, a pak to přechází do tolika úrovní meta a kontrolování mysli, že to je prostě… nojo, strašně cool – že pokud ovládáte něčí mysl, ovládáte i danou postavu. A asi není úplně super mučit lidi. A vlády dělají zlé věci, protože mít moc korumpuje.
Myslím, že jsem asi přečetl příliš mnoho knih tohoto typu na to, aby mě to nějak nadchlo. Asi zaplní odpoledne, svědomitě odškrtává své dějové zvraty a zasloužené odplaty, zatímco míří k nevyhnutelnému konci. Možná jsem se vůči tomu už příliš otupil, možná je to ale prostě jenom nezajímavé čtení.
Solidní reportáž bez vyšších ambicí, bez záměru jít trochu hlouběji do podstaty odvětví nebo zabrousit do složitějších témat. Většina toho také jen tak mávne rukou nad „pochody smrti“ a pracovním peklem: což je legitimní přístup, fakticky, ale proč se jim tedy věnuje tolik pozornosti, když se na závěr jen řekne: „jo, asi je to prostě součást práce“?
Nakonec kniha vlastně neříká nic, kromě několika anekdot. A to je v pořádku, pokud ji berete jako sbírku nesourodých článků.