Většinu srpna jsem horečně psal larp 97 Poets of Revachol a mezi dvanáctihodinovými psacími šichtami hltal knížky. Když se na to zpětně dívám, bylo to fakt vyčerpávající – ale čtení v každé volné chvíli mezi psaním to nějak udělalo snesitelnějším.
The Language of Climate Politics: Fossil-Fuel Propaganda and How to Fight It
V kontextu politiky EU se tahle publikace jevila jako klíčový zdroj informací.
A… Je to problematické. Zkusím to rozebrat krok po kroku.
A) Je to téměř úplně zaměřené na USA, a to i ve velmi specifických částech sdělení. To samozřejmě není chyba knihy, ale velká část obsahu není v evropském kontextu nijak užitečná, ba dokonce může být aktivně škodlivá.
B) Kniha neobhajuje jen klimaticky uvědomělou politiku, ale přímo prosazuje velmi specifickou větev degrowthu. To samo o sobě může být složité při budování komunikace, ale zároveň jsou tu náznaky, že autor nekriticky přijímá některé velmi problematické a politicky slabé prvky degrowthu – včetně rychlé poznámky ve stylu „a všechno to můžeme zaplatit MODERNÍ MONETÁRNÍ TEORIÍ“. To je — řekněme dost odvážné tvrzení.
C) Pokus o vyřešení argumentu „A co Indie/Čína?“ je velmi důležitý, ale výsledek je poněkud rozpačitý. Zaprvé, Indie tu v podstatě vůbec není zmíněna. Zadruhé, čínská politika „uhlíkového vrcholu“ má své úspěchy i neúspěchy, ale kniha se do těch neúspěchů a lidských nákladů čínského modelu ve světě nijak zvlášť nepouští. To je trochu problém, když USA jsou zde tvrdě kritizovány za neokolonialismus a imperialistickou politiku, ale Čína si vystačí se stručným „systém je špatně“. Je tu sice krátká zmínka, ale úzké propojení čínského rozvoje obnovitelných zdrojů se zametá pod koberec.
Velmi dobře fungují části o klimatických modelech (ano, DICE je k ničemu) a o hypu kolem inovací (ano, ukládání uhlíku je k ničemu). Celkově inspirativní čtení, jen až příliš často inspirativní ve smyslu „wow, tohle je fakt extrémně horký take“.
Ucelený a prima výkop do debaty, kde se místy chce křičet: „Ale ne, to přece vůbec není podstatné“ a místy: „Je skutečně queer identita ten jeden klíčový prvek, kterým hodnotíme většinu věcí?“ nebo „ale tohle je taky podstatný”.
Což je dobře, protože to je koncept debaty, různé pohledy, různé priority.
Moc mě to neoslovilo. Některé vtipy jsou fajn, úvodní pátrání má něco do sebe a viktoriánský Batman s Transformery jsou tak nějak… ucházející. Ale k detektivce to má daleko – je to jen hodně jednoduchý dobrodružný příběh. Bohužel nemůžu doporučit.
Solidní prostředí a pár opravdu povedených scén (scéna u dveří je fakt strašidelná). Bohužel, taky spousta „Děláme to záměrně! Takže i když to zní hloupě / nabubřele, je to jen meta, aha!“ – a to začne rychle nudit. Konec byl navíc předvídatelný už z dálky.
Celkově jsem nebyl vyloženě zklamaný, ale struktura působila chaoticky jen proto, aby byla chaotická, a kniha skončila na dost béčkové notě. Což mě u Tremblaye překvapilo – měl jsem v plánu přečíst všechno, co napsal, a tohle je zjevně jeho nejslabší kousek. Ale i tak má něco do sebe.
A ne, když postava zakřičí do kamery: „WOW, VIDÍM TĚ, TOHLE JE TAK META A BÉČKOVÉ,“ tak to klišé samo o sobě nezmizí.
Tremblay opět dělá to své – MOŽNÁ je v tom něco nadpřirozeného, PRAVDĚPODOBNĚ je to ale úplně „přirozené“, jen dostáváte smíšené signály, všichni jsou oběťmi a všechno je strašné – ale tak nějak nenuceně.A s tímhle vědomím: vlastně se mi to docela líbilo. Je to hodně okaté v otázce akce, následku a náhody, pracuje (pravděpodobně záměrně, ale…) s hromadou klišé. Přesto má ten svůj „meta dilema“ fígl, který to celé dělá zajímavým čtením – pokud vás takové věci baví. Mě jo.
Díaz Canales, Juanjo Guarnido
Blacksad je jeden z těch výraznějších, samostatně stojících konceptů. Noirová antropomorfní zvířata, korupce, morální dilemata a selhání a proměny Ameriky mezi 1930 a 1950 (včetně McCarthyismu!) zní jako bizarní mix, ale well, funguje to. Also Blacksad vypadá jako Rosenkrantz, takže hned dva body navíc.
Česká druhá sbírka ale úplně do srdce neudeří. “Amarillo” je spíš zmatená hříčka která nikam moc nejde. Druhý, výrazně, výrazně rozsáhlejší díl Pak se vše zhroutí, je solidní noir postavený kolem veřejných zakázek, architektury, propojených tragédií a kontrastu relativně morálních zločinců a amorálních autorit. Nedoručí ale nic víc nebo něco hrozně chytrého, nabídne ale solidní atmosféru a pár kvalitně tragických momentů.
Growing Things and Other Stories
Pokračování mé cesty Tremblayovým dílem.Velmi smíšené pocity. Notes from Dogwalkers jsou solidním rozšířením Head Full of Ghosts, možná až příliš vysvětlujícím. Thirteenth Temple a Growing Things pro mě byly propadák. Apokalypticky laděné povídky byly průměrné, přičemž Ducks měla alespoň atmosféru. Ale našlo se i několik povedených kousků pracujících s Tremblayovou typickou nejednoznačností, takže pokud vás to baví (mě většinou ano), nakonec to docela funguje. A ano, Her Red Hand byla pecka, opravdu vynikla.
Příběh zvláštního přátelství (přátelství?) může oslovit každého, kdo má zkušenost s toxickými, návykovými vztahy. Celá linka „jak Art promarnil svůj život a co to vlastně znamená“ je průměrný román, prokládaný Mercyinými „úpravami“. Nadpřirozená rovina je spíš „eh, no dobře – “, závěr „hm, ok“ a celkově balancuje na hraně mezi „tak děsivé, že to vlastně ani nijak nepůsobí“ a „jasně, chápeme, upíři, symbolika“.
Ale když se to všechno poskládá dohromady, dá se to číst jako solidní úvaha o životě, smrti, krizi středního věku a temnotě, která na nás všechny číhá. Přes veškerou kritiku a občasné protočení očí jsem rád, že jsem to četl. Což je trochu zvláštní, vzhledem k tomu, že je to univerzálně nejhůře hodnocená Tremblayho kniha.
Tentokrát nás Tremblay zavádí do poměrně jednoduchého, přímočaře pojatého románu o „strašlivé pandemii a lidech, co se nakazí kousnutím“. Žádné složité konstrukce, nic navíc, žádné velké nejednoznačnosti – prostě jen vzteklina.
Nejzajímavější na tom všem je předcovidový původ knihy a trefnost některých postřehů. Celkově jde o solidní, napínavý příběh.