V listopadu jsem našel nový práce, požádal Kamilu o ruku (řekla ano na Hlavním nádraží bez svědků) a jako obvykle, četl knihy.
The Tech Coup: How to Save Democracy from Silicon Valley
Knize jsem věnoval samostatný článek, tudy prosím.
Kamome Shirahama, 白浜鴎, Stephen Kohler
Tuhle knihu jsem spíš jen prolítl. Celé to „máš tady velký etický dilema se dvěma možnostma“ už je docela vyždímaný, hrdinky to hned zvládnou obejít a svět je stavěný na tom, že možný je všechno, je trochu těžký z toho ještě mít nějaké emoce. Snad to bude v dalším díle lepší.
On the Edge: The Art of Risking Everything
Nate Silver zná spoustu důležitých lidí – a je taky přesvědčený, že lidstvo se dá krásně rozdělit na dvě základní skupiny. On sám samozřejmě patří do té racionálnější, inovativnější, lepší, kam si lidi přibírá dost náhodně.
Taky si knížku sám namluvil, včetně „vtipných“ hlasů pro různý postavy. Žádný jednotící téma kromě „náhoda je složitá“, spousta namyšlenosti, „ONI NA MĚ ÚTOČÍ“ a nijak zvlášť velká hodnota. Je to, jako kdyby měl Taleb míň co říct, ale byl ještě otravnější a sebestřednější. Vyhněte se tomu.
Miluji Šumavu. Vyrostl jsem tam, sám jsem ji využil jako backdrop pro nějaké svoje divnější hry, její příběhy mě baví nesmírně.
Tady je zpracování, které jde směrem, který mě ne vždy bavil (posuny časových rovin jsou hodně „eh”) a má pár zvláštních twistů, ale po nějakém zápasení (začátek je hodne pozvolný, zběsilé bloudění lesy zase dost zmatené) chytne, pobaví a celé je to dokreslené tunou odkazů, které často ani nikam nevedou, jenom tak jsou (Rankel). A to je príma.
Atmosféra je skvěle vybudovaná, konec je ale hrozný a tempo knihy je naprosto rozházené těmi nejpodivnějšími způsoby. I když to začalo jako creepy pasta, dopadlo to mnohem lépe, než jsem čekal. Asi nejbizarnější rozhodnutí je obálka. Vyvolává úplně jinou atmosféra a je úplně matoucí.
Celkově jde o zábavné, rychlé čtení, s – podle mě – solidním zvládnutím off-topic témat (jako jsou duchové původních obyvatel Ameriky).
Digital Games as History: How Videogames Represent the Past and Offer Access to Historical Practice
Stěžejní základní kámen shrnující desetiletí přemýšlení o hrách a jejich historii. Nedovedu si představit, že bych se do tématu ponořil bez rámců, které tahle kniha nabízí. Povinná četba pro každého, kdo se tématem zabývá.
Základní myšlenka „na lidech v budoucnosti záleží“ je asi nejslabší částí celé knihy – protože se ve výsledku nikam moc neposune. Autor ji opakovaně vytahuje, ale pokaždé spíš bez větší síly nebo konkrétního cíle.
Zajímavé naopak jsou pasáže, kde autor čerpá z jiných myslitelů a nějak si jejich myšlenky přetváří (např. Ord o existenčních rizicích, Bostrom hlavně o umělé inteligenci), nebo tam, kde se věnuje morálním hodnotám – ty pojímá jako klíčový, ale zároveň hodně proměnlivý rámec pro fungování společnosti (ve smyslu: „existuje víc možností, jak je chápat“). Tyhle části opravdu zaujmou a je tam i snaha vyvažovat mezi historickým materialismem a jinými teoriemi vývoje dějin – což nakonec, jak už to bývá, vyústí do „no, záleží na okolnostech“.
Trochu slabší mi přišel autorův pohled na historii a ekonomický vývoj – například když celé „středověké období“ (a vůbec není jasné, co tím vlastně myslí) označí za dobu bez růstu. To je podle mě až moc zjednodušené.
Celkově je to pořád dobrá kniha – ale rozhodně bych na ní nestavěl žádné hnutí.
The Southern Book Club’s Guide to Slaying Vampires
Všechno už to vlastně padlo v ostatních recenzích. Text přepíná mezi satirou a snahou o hodně vážné tóny. Dost rychle pak sklouzne do hodně znepokojivých vod (náhodné sexuální násilí všude možně) a celé je to tak nějak přepálené.
Zároveň ale – jako jednoduché revenge fantasy v jižanském gotickém hávu – to funguje docela obstojně.
Around the World in 80 Games: A Mathematician Unlocks the Secrets of the Greatest Games
Matematika a hry! Co může být větší zábava? – Snad jen opravdový banger jako „sledování schnoucí barvy“ nebo „učení se Prousta zpaměti“. Ale žádný strach, samotná hra se dá gamifikovat, tak trochu – třeba tím, že si hodem kostkou určíte, co budete číst.
Zkusil jsem následovat autorovu radu ohledně „náhodného výběru“. Moc to nefungovalo a celé to působilo jako něco, co bylo do textu přilepené až zpětně, aby se to nějak pospojovalo. Což je asi nejlepší shrnutí celé knihy – působí trochu jako slepenec, bez silné ústřední myšlenky.
Jinak jde o sympatickou a celkem dobře napsanou cestu do světa her očima matematika, který ale občas míjí hodně podstatných věcí – zejména části o RPG nebo videohrách jsou většinou zastaralé, nebo dokonce úplně mimo. Mít morální dilemata z toho, že ve hře zabíjíte bezbranné postavy, rozhodně není nějaký autorův objev. Takové dilema je běžná a dost podstatná součást celé hry.
Ale i přes to všechno jde pořád o solidní populárně-naučný text s pár zábavnými detaily – hlavně o opravdu hodně starých hrách.
Vybrali jsme si tuhle knížku s partnerkou jako lehké čtení (respektive poslech) před spaním. Takže očekávání byla fakt nízká – něco nenáročného na usnutí.
Začátek byl slibný. Základní nápad je docela fajn, styl psaní ze začátku funguje, postavy jsou dostatečně podivínské na to, aby byly zajímavé, ale ne natolik, aby působily přehnaně.
Postupně to ale šlo do kelu. Vraždy se začnou hromadit, objevují se celé pasáže extrémně nudných výpovědí („Udělala jsem to a to“), hlavní děj se začne zamotávat do spousty vedlejších linek, plných čím dál šílenějších nápadů – které jsou navíc často podané stylem „postava se objeví a všechno vysvětlí“. A s tím se i samotné postavy začnou měnit v karikatury – bez vnitřního života nebo vývoje: osamělý chlápek prostě JDE na náhodné rande, superšpión všechno vyřeší (a zároveň nevyřeší nic), lidi umírají jako na běžícím pásu a všechny volné konce se svážou tím, že náhodná postava náhle prohlásí: „Jo, tohle jsem udělala já.“
Obsah ANI zpracování bohužel nefungují snad v žádném ohledu. Ale pokud trváte na čtení britské detektivky s postaršími lidmi, tak směle do toho.
Výborná kniha po stránce historické, teologické i po stránce základní empatie a schopnosti postulovat nějakou širší teorii fundamentalismu na třech příkladech (ortodoxní Židé; islámský fundamentalismus íránský i Muslimské bratrstvo; americký křesťanský fundamentalismus). Napsaný chytře, rychle, s dostatečným vhledem, aby to nabídlo i alternativní výklad dějin, který dává těm věcem smysl (například reálné dopady Páhlavího modernizační kampaně nebyly úplně banger pro všechny).
Co to ale vše sráží do hlubin, je základní předpoklad dělení myšlení světa na mythos a logos, dva způsoby interakce s textem a světem, jako základní a naprosto oddělené přístupy. Vztahování se k dávné minulosti, kdy „toto dělení existovalo a svět byl v rovnováze“ funguje nějak jako vymezení proti fundamentálnímu, doslovnému čtení některých apokalyptických hnutí, ale vzpomínání na ztracený balancovaný ráj a jeho smysl je stejně jako nářek těch, kteří chtějí zítra příchod posledního boje prostě jenom nesmyslný.
Co je fajn je, že kniha za více než 20 let ani zásadně nezestárla: naopak, dnes si můžeme bezpečně říct, že opatrné varování „možná ten kristofašismus bude mít ještě nějakou sílu v Americe“ je víc než na místě a doslova se to děje.
S těmito výhradami mohu určitě doporučit. Jen prostě musíte stále pracovat s tím, že autorka sama se vás snaží natáhnout do vize světa, která v základu nedává smysl a jako rámec přemýšlení funguje jen experimentálně.