V září jsem stihl nějaké čtení o psaní, klasiky hororu a nějaké ty velmi populární nonfikce. Budu doufat, že vás nějaká zaujme a minimálně zjistíte, kterou knihu je nejlepší číst v pozměněném stavu mysli.
Becoming a Writer, Staying a Writer: The Artistry, Joy, and Career of Storytelling
J. Michael Straczynski
Je to kniha, která někoho kouzlem promění z člověka, co píše, na spisovatele? Ne. A to je dobře. Hlavní poselství je, že se to nestane přes noc a vyžaduje to hodně práce, strategie, trpělivosti a tu záhadnou složku, TALENT. Pro americký trh to vypadá opravdu dobře informovaně, strukturovaně, vynikajícně napsáno atd.
Špatné zprávy jsou, že mimo toto prostředí jsou to rady omezeně užitečné (s výjimkou zřejmých, jako je „dokončit to“) a velmi závisí na některých základních koncepcích. Třeba přesvědčení, že lidé, co píší, jsou v základu sociálně divní, je spíš navíc.
Samozřejmě je také plně možné číst to jen jako krátkou knihu plnou tipů a příběhů z autorova života a jako taková za jeden večer stojí.
Justice: What’s the Right Thing to Do?
Michael J. Sandel
Rychlý a příjemný úvod do základního myšlení o spravedlnosti v západním myšlení (Aristoteles, Kant, Rawls, Hayek, Rousseau). Zahrnuje jak rozbor a kritiku jejich stanovisek a idejí, tak přenos do dneška na reálné problémy a jejich třeba soudní dohry a řešení. A nad to pak už Sandel přidává nějaké vlastní koncepty a názory: a dělá to dobře a zajímavě.
Hlavní problém je asi velká “západnost” celé věci, kde skutečně platí, že prakticky všichni citovaní autoři jsou bílí chlápci různého věku. A tím nejsou jejich slova méně zajímavá, ale vlastně by mě fakt zajímalo jak srovnání s nějakou tou pacifickou/indickou tradicí, tak třeba jak se Sandel dívá na Frantze Fanona a jeho postoj k revoltě a její oprávněnosti.
I když některé ty případy zestárly a nezahrnuje to _všechno_, tak furt velmi dobrá kniha, doporučuji.
Vojtěch Boháč
Je myslím skvělý, že jedna z nejlepších knih o Putinově válce a o tom, co k ní vedlo, je česká. Vychází jak z obrovský studnice osobních zkušeností autora, tak z další literatury (Zygar, Galeotti) a skládá je do lidského, pochopitelného kontextu.
Není analytická ve smyslu hledání strukturálních příčin věcí, rozebírání narativů nebo legračních grafů na pozadí tragických věcí, tímhle směrem nejde a nechce jít. Předkládá přiznaně lidskou, osobní interpretaci těch věcí od někoho, kdo má zároveň rád lidi a nepropadá šíleným konstruktům jako je „jed v krvi Rusů“ a další a další. Stojí za čtení a pozornost.
(a samozřejmě speciální bonus je, že v krizové noci, kdy začaly lítat rakety, zmiňuje jen „rovnal jsem si poznámky a dělal nějakou práci”, nikoliv „Wagner vysíral s editací recenze knihy“, důstojné)
Pathogenesis: A History of the World in Eight Plagues
Jonathan Kennedy
Tohle je složité, zvláště proto, že knížka byla chvíli hit a všude hrozně zajímavá.
Nejprve krátká poznámka: Na politické úrovni se pravděpodobně víc přikláním k autorovi než většina lidí. To činí následující text o to komplikovanějším, protože bych s ním chtěl souhlasit, ale…moc to nejde no:).
Máme tu silnou výchozí hypotézu: nemoci pohání vývoj a dějiny. Jenže už velmi brzy se to ztrácí a plní čistě faktickými chybami. Například francouzští vojáci bojující v americké revoluční válce se skutečně nemuseli vracet zpět do Francie kvůli revoluci – ta přišla devět let po válce. Mnoho částí o středověké církevní politice je v rozporu s vlastním vyprávěním knihy (nemůže být současně všemocná i neschopná). Navíc se v ní objevují úplně náhodné informace, které nesouzní s fakty a nikam nevedou. Římsko katolická církev udělala mnoho hrozných věcí, ale katolické spiknutí v 19. století s cílem pomluvit neandrtálce skrze jediného vědce je úplně… proč. A to jsou jen ty věci, které vidím já narychlo.
Co je opravdu sporné, je analýza „jak svět dnes funguje“. Ano, oslabování státu vede k hrozným rozdělením a zoufalým úmrtím. Ale když se analýza obrátí k tvrzení, že „Covid jasně ukazuje, že Čína se stane světovou vedoucí supervelmocí“ tak je celkem jasné, že to takhle moc nešlape. Spíš, že je to nesmysl. Speciální problém je, že to takhle vyšlo v dubnu 2023, kdy je úplně jasné, že covid z Číny supervelmoc fakt nedělá a ani neukazuje tuto dráhu. Čína zaostává v ekonomice i ve schopnosti projektovat svou moc. Ačkoliv je čínský projekt moci působivý, neexistuje skutečný základ pro hypotézu „Čína nyní bude vzorem“. A tak dále a tak podobně.
A všechny tyto problémy komplikují čtení. První kapitoly mě skutečně zaujaly, protože nemám odborné znalosti o denisovanech atd. Ale když vidím, kolik slabých míst, včetně kritických, kniha obsahuje, vážně to narušuje mé přesvědčení o pravdivosti autorových slov. Připadá mi to, jako by vše začalo silnou hypotézou, která se během psaní neosvědčila, a my tak máme propojení nápadů, faktů a nedostatečně rozpracovaných témat.
Kevin Eastman, Peter Laird, Tom Waltz (writer), Esau Escorza (artist), Isaac Escorza (artist), Ben Bishop (artist), Luis Antonio Delgado (coloring), Alexandra Niklíčková (translator)
Ok. takže… Želvy ninja, akorát po 16 letech v podivně kyberpunkovém světě, který nedává žádný extra smysl (jako jak proboha najednou to, že jeden ninja klan zvítězí nad jiným, znamená najednou, že vítěz dostane fakin New York, proč je April super vědec, co to je ty vole s těmi mutageny), postavy ve své temnotě brousí někde mezi „hm, celkem temné“ a „proboha to je ale úplně debilní, proč ten záporák dělá toto“ a milionem dalších výtek, které by asi cokoliv jiného shodily ze stolu.
Ale… jsou to želvy ninja. Želvy ninja a těm se dá prominout hrozně moc a nějak podivně to pro mě drželo pohromadě, dávalo smysl (ne příběhový, ale… náladový? Meta?) prostě mě to normálně, lidsky těšilo číst a prožil jsem si při tom nějaké náznaky pocitů.
Pokud nemáte k želvám vztah nebo to zvednete v racionální náladě, jasná jedna hvězdička, jsou tam věci, které se prostě nedají a jsou někde mezi „lazy writing“ a „proboha kluci nesnažte se tak moc být Miller, i Miller je trapnej Miller“ (Miller z Dark Knight Returns ofc).
Pokud to zvednete jako já po ketaminem asistované terapii v úplně rozmlženém módu vědomí a s pocitem „mám fakt rád želvy a příběhy cti“, tak je to solidní 4/5.
(Comics Centrum zase odvedlo špičkovou práci s vydáním, o tom naprosto žádná)
Freida McFadden
Toxické pracoviště, manipulativní lidi, temná tajemství a tuny zvratů a úplně epistolárních kapitol.
A umí to udržet napětí a člověk váhá, co se jako děje, a i když je jasné, že to není bůhvíjak chytré, tak to sype. I když teda popis neurodivergentní hrdinky je naprosto… aaaaaaaa proboha. Problém je v závěru, kterej je prostě jenom hroznej, zmatenej a… no, hroznej a měl jsem křeče trapnosti.
Ale furt asi adekvátní nějakým těm netflix sériím, na šestihodinový odpočinek prima.
Usagi Yojimbo: Bunraku and Other Stories
Stan Sakai
Barva za mě Usagimu moc nesvědčí a spíš mě obtěžovala. Co tady také pokulhává jsou mimo Hrdinu zápletky – občas trochu děravé, občas jsou náhody naprosto přehnaně náhodné a někdy je to přímočaré až příliš (titulní Bunraku prakticky nemá zápletku jako takovou). Co funguje úplně skvěle je ale opět atmosféra, konfrontace u planiny Adachi i Bunraku jsou velmi, velmi krásné. Celkově solidní 4*.
Král, jenž byl a bude, Kniha 5: Pustá země
Kieron Gillen
No, pusté to skutečně je. A jestli je něco strašidelnější než prázdnota a obecná zmatenost příběhu, tak jednoznačně samozřejmost, se kterou autor v doslovu vysvětluje, jak je hlavní hrdinka originální a ikonická. Kéž by.
Jinak je mi spíš líto, že jsem to četl, ale tak už jsem chtěl sérii dokončit.
To, co zabíjí děti: Kniha první
James Tynion IV, Werther Dell’Edera (Illustrator), Miquel Muerto (Colorist)
Měl jsem pochybnosti a jsou tam tropy, které mě už nudí velmi, ale pak se to potká dohromady, přidá to i pár solidních twistů a redeeming arcs (jakože, ti lidé dělají věci z důvodů) a extrémně dobré zpracování ComicsCentra (byť překlad mně úplně 100% nesedl). Výsledek pak je… fakt dobrý! Velmi příjemná odpolední hororovka z malého US města s pár nápady navíc a solidním world buildingem. Cením.
Stan Sakai
Tohle je jeden z těch nejslabších Usagi. To znamená, že stále je to jako prima, ale oba dva dlouhé příběhy jsou spíš vyprávěnky, které moc nikam nevedou, nemají žádnou hlubší pointu a ani nic zapamatovatelného.
Richard Matheson
Jeden z klasiků moderního hororu a žánrového psaní, spoustu těch věcí budete znát z filmů a seriálů. Dneska už jsou některé hodně opotřebované a nudné, některé jsou myslím fakt spíš slabší (Mute), ale i v nejslabších je to čtivé a místy strašidelné a hlavně, hlavně to umí i nečekaně nabídnout skvělý příběh (Conqueror se mi zdál vynikající).
Můžu jen doporučit, speciálně pokud máte rádi hrátky se slovy a styly (v tomhle hodně svítí Silk Dress a Born from Man and Woman).
The Curse of Bigness: Antitrust in the New Gilded Age
Tim Wu
Skvělá krátká historie moderního antitrustu, která se jen v malé části týká současnosti: ale teda ta současnost už taky rychle zestárla. Typicky kritika FTC a chvála EU se za pouhých pár let na poli antitrustu doslova obrátila a zatímco jsou USA slušně aktivní v antitrustu, EU je v přímých případech vlastně dost líná.