Kevin Roose, The AGI Chronicles: The Inside Story of the Race to Create an Artificial Superintelligence. Farrar, Straus and Giroux, 2026. Poslechnuto jako audiokniha v říjnu 2026.

Kevin Roose má za sebou pestrou novinářskou kariéru – infiltroval se do evangelikální Liberty University, psal o průsečíku byznysu a technologií a posledních několik let se v New York Times věnoval hlavně AI a spolu s Caseym Newtonem moderoval podcast Hard Fork. Letos v létě z New York Times odešel, ale z téhle éry si odnesl koncentrovanou kroniku „závodu o umělou obecnou inteligenci“ (AGI race) od publikování článku „Attention Is All You Need“ až po Fable.

A ve zkratce: je to fakt dobrý. Významnou část knihy tvoří profily hlavních hybatelů (Altman, Amodei, Huang, Musk, Sutskever, Hassabis…), shrnutí přelomových momentů a vydání nových modelů i sporů o klíčové zdroje – převážně výpočetní sílu, ale taky přístup k regulaci a administrativě. Kulturní války mezi jednotlivými proudy popisuje s kombinací vhledu, proč akceleracionisti a doomeři říkají, co říkají, a zároveň s rozumnou mírou kritiky, která nesklouzává do karikatur.

Daň za to je, že kniha z nutnosti nejde do ničeho úplně do hloubky. Na necelých 450 stranách nejde pokrýt deset let technologie, peněz, politiky a osobních vendet a zároveň každé téma rozebrat pořádně. Nejvíc je to vidět u Číny, které se prakticky nevěnuje – čínské modely zmiňuje jen velmi krátce a jen ve vztahu k těm aktuálně nejsilnějším americkým (a další pokusy, třeba Mistral, pochopitelně neřeší vůbec). Pro knihu o tom, kdo AI reálně vyvíjí a rozhoduje o ní, je to citelná mezera. I tak můžu jenom doporučit.

Proti diskuzním marnostem

Co mě ale popohnalo si k tomu něco sepsat, je velmi přízemní a uměřený způsob, jakým se autor k problematice AI staví a který se mnou dost zásadně rezonuje. Vyhýbá se všem diskuzním marnostem ve veřejném prostoru. Z těch, které mi vadí, třeba:

Dokladem, že se schopnosti a možnosti nasazení umělé inteligence posledních pár let posouvají dost překotným tempem, jsou jak neustále selhávající předpovědi skeptiků „tohle už je to plató“ (a třeba jednou fakt přijde, ale zatím se to neděje), tak prostá praktická síla AI.

Můžeme se složitě bavit o tom, kterou lidskou práci dokáže přímo nahradit, ale je celkem bez pochyby, že rozdíl mezi člověkem posíleným silnými modely a člověkem bez přístupu k nim je v celé řadě oborů propastný. Nejvíc na očích jsou programování, matematika a věda obecně, ale čím dál hůř se bude hledat obor, kde nezískáte aspoň nějaký drobný náskok. Ne nutně na osobní úrovni: při úklidu, práci v lese nebo u pásu vám samozřejmě ani nejlepší inkarnace Clauda zásadně nepomůže. Jakmile ale takovou firmu řídíte nebo pro ni řešíte účetnictví, administrativu, objednávky, web, rozdělení směn nebo nastavení procesů, máte najednou konkurenční výhodu.

Komu patří konkurenční výhoda

A ta konkurenční výhoda může být dost problematická, když zjistíte, že přístup k ní momentálně drží jen pár firem. Už jsme zažili situaci, kdy byl celý svět mimo USA ze dne na den odpojen od služby, protože americké ministerstvo obchodu v červnu exportní direktivou zakázalo přístup k Fable 5 a Mythos 5 všem cizím státním příslušníkům. A nebavíme se jen o běžném užití: už v květnu Evropská centrální banka otevřeně přiznávala, že je při přípravě obrany proti kyberútokům vedeným přes Mythos v nevýhodě, protože k modelu nemá přístup, a vyzývala banky v eurozóně, ať se připraví i bez něj.

Mučit stroj?

Stejně tak jsou vyhrocené debaty celkem nepraktické pro běžná rozhodnutí. Anekdotickým příkladem je argumentace „můžu začít kouřit, protože to AI vyléčí / všichni stejně zemřeme“. Ve výsledku je jedno, na které straně argumentu stojíte: výsledkem je jednání, které je spíš nepraktické a pro vás konkrétně škodlivé.

Otázka „má AI vědomí? má mít nějaká práva?“ je filozoficky zajímavá a může být zajímavé ji sledovat. Pro současnost ale vnímám jako užitečnější trochu jednodušší přístup. Chovat se debilně vůči stroji a cíleně ho mučit je alarmující nejen z pohledu „cítí to ten stroj, nebo jen dovedně předstírá, že to cítí, protože jsme ho to naučili“, ale prostě i proto, že to vypovídá něco o člověku, který takhle jedná.

U zvířat dokážeme rozlišit mezi zužitkováním zvířete (tam se etické názory liší, ale obecně je legální a vnímané jako morální) a mučením zvířete – kde je konsensus „tohle je špatné chování“ zjevný. Stroje podle mého názoru zatím vůbec nejsou v bodě, kdy by si zasloužily stejné morální rozpaky jako zvířata (i když podle toho, že model welfare je najednou reálné téma a lidé ke „svým“ modelům cítí nějaké city, to už tak nevidí každý). Je představitelné, že tam dojdeme a budeme muset řešit „tohle je zužitkování / tohle je mučení“ a nějak si nastavit, co považujeme za přijatelné.

I u věcí ale vnímáme, že člověk, který třískne lopatou, zahodí kladivo a hodinu sprostě nadává počítači, spíš prochází náročnou situací. A pokud někdo tráví odpoledne tím, že mačká „tlačítko bolesti“ u bota, kterého jsme naučili říkat „ne, to bolí, když zmáčkneš tlačítko bolesti“, tak inu, možná pro to má dobrý důvod. Ale může být taky na místě se ptát: „není tohle toxické chování, které podporuje spíš debilní věci?“

Co AI dělá v rukou lidí

Roosův přístup k popisu problémů je mi pak filozoficky blízký. Obavám, že by se inteligence sama vzbouřila, věnuje v duchu „tihle lidé se tím zabývají, nevím“, ale větší péči věnuje tomu, že lidé skrze AI můžou dělat mnohem víc věcí – včetně těch problematických.

Možná se AI někdy skutečně probudí, všechny nás odpojí od internetu a obratem přemění na palivo, nebo lobotomizuje nekonečným štěstím. Současná podoba internetu ale není samozřejmost už dnes. Tanec mezi kybernetickou obranou a útokem se zintenzivňuje, počet odhalených a zneužitých slabin rychle roste a čistě prakticky potřebujete k úspěšnému útoku (nebo k zajištění kvalitní obrany) mnohem méně lidí – pokud mají k dispozici AI. Může nás čekat internet výrazně lokalizovanější, internet s úplně jiným stylem plateb, internet s jinou architekturou toho, „jak se věci dělají“. Možností je hodně, ale myslím, že je významná výhoda chápat, co se děje, mít od toho realistická očekávání a – vzhledem k obří koncentraci moci – plus minus chápat motivace a dlouhodobé profily lidí, kteří o vývoji AI reálně rozhodují.

A proto si myslím, že si tu knížku chcete přečíst, no.