Malcolm Gladwell, The American Way of Killing: The Invention of an Epidemic. Little, Brown, 2026. Čteno v říjnu 2026.
K práci Malcolma Gladwella mám složitý vztah. Místy fascinující, místy velmi banální, často hodně fascinovaná sama sebou a provázená obviněními z přílišné přítulnosti k tabákové lobby.
The American Way of Killing je ale dobrá. Jeho premisa je jednoduchá: proč je v Americe o tolik víc násilí (5,8 vraždy na 100 tisíc obyvatel ročně proti 2 v Kanadě, 0,9 v Německu a 0,6 u nás)? Znamená to, že je tam obecně více zločinu (spíše ne)? Zlepšuje se situace, nebo zhoršuje? (Zlepšuje: v roce 2025 klesl počet vražd o 18 % na 4,1 na 100 tisíc, nejníž od roku 1956.) Jaké jsou základní vlivy a co se myslí druhým dodatkem Ústavy? Gladwellova odpověď je v jádru prostá: hodně zbraní (120 na sto obyvatel, tedy víc zbraní než lidí), hodně svobody, málo policie a slabé společenské vazby. Konflikty se vyhrocují rychle, a když je po ruce zbraň, končí smrtí.
Když postupně prochází jednotlivé problémy diskuze i reality tak relativně fér seká na obě strany. Zákaz „útočných pušek“ zní jako možný nápad - jenže pak se člověk podívá na statistiky úmrtí po zásahu i incidentů a najednou to vypadá, že menší pistole jsou výrazně smrtonosnější: z vražd střelnou zbraní, u nichž je typ známý, jde v 53 % o pistoli a ve 3 % o pušku, a bostonská data Bragy a Cooka ukazují, že o přežití rozhoduje hlavně ráže - u velké ráže je šance na smrt skoro pětinásobná oproti malé. Zároveň zákonné návrhy zákazů útočných pušek obsahují tolik výjimek a povolených věcí i prostých technických chyb nebo zákazů funkčních rozšíření které vůbec nic neřeší, že se výrazně potvrzuje „možná to není vlastně spor o bezpečnost, možná to je celé bezpečnostní divadlo“.
Stejně tak se veřejné debaty drží relativně klesajícího počtu úmrtí (protože se lékaři stále velmi zlepšují: smrtnost útoků v USA klesá od šedesátých let o 2,5–4,5 % ročně hlavně díky traumatologii a dnes na jednoho zastřeleného připadají skoro dva postřelení, kteří přežijí), ale i masové střelby: která je samozřejmě strašlivým a stále v podstatě unikátně americkým fenoménem, ale na počty obětí jí válcují vyhrocení běžné drobné kriminality nebo emotivních sporů (v roce 2024 zemřelo při masových střelbách 510 lidí z 15 364 zavražděných střelnou zbraní). A ty všechny blednou oproti počtu sebevražd palnou zbraní: 27 593 v roce 2024, historické maximum a 62 % všech úmrtí střelnou zbraní.
Byť tady je samozřejmě eticky složitější jestli to je nutně problém, protože k sebevraždě je možné užít leccos. Čistě utilitárně lze ale říct, že palná zbraň je velmi komfortní k užití a extrémně po ruce. Jako někdo kdo zápolil s černými myšlenkami a má za sebou neúspěšný pokus před mnoha lety mohu říct, že kdybych měl k dispozici pistoli tak by to mohlo vypadat i jinak.
Pro (převážně americkou) debatu má i neintuitivní, ale na statistikách založené důkazy: defundování policie se už reálně děje, policistů je v USA málo a pracují ve špatných podmínkách. Na 100 tisíc obyvatel jich připadá zhruba 225, průměr EU je 342, a celkem jich je o 30 tisíc méně než v roce 2017; objasní se 61 % vražd. To výrazně zvyšuje rizika jak nehod a selhání, tak i přináší principiální problém: pokud nemůžete udržovat celkovou prezenci a dělat dlouhodobou práci či se nedejbože nějak zapojit do života komunit či být vidět na ulici, je odpovědí zvýšení brutality. Chtít v reakci na policejní násilí ubrat peníze je tak spíš nesmyslný krok: naopak se lze bavit o tom, jak vypadá provoz v amerických věznicích, kdo všechno do nich spadne, jaké má pak životní vyhlídky a kolik jejich provoz stojí (USA vězní 542 lidí na 100 tisíc obyvatel, Česko 179, Německo 71, Norsko 54).
Hlubší vhled do toho proč vůbec druhý dodatek existuje a co měl původně řešit (tl;dr právo na milice, které byly zásadní pro silně otrokářské státy) je lingvisticky a právně zajímavý (víc nedokážu vyhodnotit), historicky dobře vystavěný. Zároveň je to taky nějakým způsobem nejslabší část argumentace v knize. Ano, právo zmíněné v druhém dodatku bylo napsáno a formulováno s velmi jinými úmysly než je dnes využíváno. Během posledního minimálně století ale nabralo novou vlastní interpretaci a význam právní i politický: zasloužilo by jistě přepis (který je technicky spíš nemožný), ale pokud soudci i zákonodárci opakovaně potvrzují „je to o vašem právu nosit osobně zbraň“ a získávají k tomu politickou podporu tak je původ a stylistika původního dokumentu úplně jedno. Gotcha, dobrý, Madison udělal kompromis aby si udržel hlasy z Virginie. Od té doby ale uplynulo hodně vody a příležitostí to změnit, udrželo se to takto včetně důsledků.
Celkově se ale dá The American Way of Killing jednoznačně doporučit. Anekdotické a dojemné příběhy jsou zde v míře snesitelné a jako ilustrace fungují, přináší ucelený pohled na specifický problém a k tomu je velmi transparentní v tom, co chce řešit: proč se lidé tolik zabíjí a jak by to šlo snížit - a to bez toho, aby se dokola jen opakovalo „zakázat zbraně“: navýšení prostředků pro policii, změna vězeňského systému nebo cílený výcvik práce s emocemi pro mladé lidi nenutí nikoho vzdát se svých vnímaných práv a svobod.
Amerika se totiž může zcela jistě rozhodnout, že je s touto svou unikátní vlastností spokojená a stojí to za to. Vyčistit nesmysly a věci co jen odvádí pozornost z debaty může jenom pomoci k takovému rozhodnutí.
Zdroje čísel: CDC WONDER (souhrn Pew Research, duben 2026), FBI Crime in the Nation 2025 a FBI Crime Data Explorer, UNODC, Small Arms Survey 2017, Council on Criminal Justice: Policing by the Numbers (2026), Eurostat, World Prison Brief, Gun Violence Archive, Braga & Cook, JAMA Network Open 2018, Harris et al., Homicide Studies 2002.