Hannah Ritchie, datová vědkyně z Our World in Data, vydala v roce 2025 svoji druhou klimatickou knihu — Clearing the Air: A Hopeful Guide to Solving Climate Change — in 50 Questions and Answers. Formát napovídá všechno podstatné: padesát otázek, na které lidi reálně chtějí znát odpověď („Není už pozdě?", „Dojdou nám minerály?", „Funguje vlastně tepelné čerpadlo?"), a krátké, datově podložené odpovědi. Ty spojuje jak neustálé odkazování na široce dostupná data a základní důraz na kvalitní evidenci, tak nějaká naděje v lidstvo. To první je skvělé, to druhé taky — ale chce to trochu opatrnosti a kontextu.

Pro koho to je

Hlavní cílovka jsou lidé, kteří se v klimatu téměř nebo vůbec neorientují a chtějí slušný startovní bod, který je nezavalí ani panikou, ani technickým žargonem. Ritchie píše čistě, krátce a bez snahy se dostávat do tangent a hloubek, které jsou užitečné pro velmi odbornou debatu, ale v přehledu jsou zbytečné. Možná ještě lépe ale myslím funguje právě pro lidi, kteří s energetikou/dekarbonizací strávili nějaké množství času: má nadhled a prezentuje dost informací bez potřeby se příliš často vymezovat.

Co dělá kniha výborně

  1. Obnovitelné a jádro jako komplementy, ne nepřátelé. Tahle debata bývá v Česku hrozně kmenová jako A/B. Ritchie pracuje s oběma technologiemi věcně — bere je jako nástroje, které řeší jiné kusy problému (variabilita vs. baseload, rychlost nasazení vs. stabilita, plocha vs. kapitálové náklady). Lehce naťukne i důvody, proč už ve stavění jaderných elektráren na západě nejsme nijak hvězdní i proč se mu daří jinde. Úvahy kolik přesně energetického mixu by jádro mělo tvořit vynechává, ale nějaké místo v něm zjevně má.

  2. Vysvětlení role uhlí v Číně. Tohle je téma, na kterém se v běžné debatě láme nejvíc nepochopení. Ritchie ho podává tak, že čtenář pochopí jak gigantické čínské emise z uhlí, tak gigantické čínské investice do solárů a baterií jsou součástí stejného příběhu — průmyslové strategie, energetické bezpečnosti a politické nervozity z přerušení dodávek. Pro kontext: jen v roce 2024 Čína postavila 94,5 GW nové uhelné kapacity (devadesát tři procent všech uhelných staveb na světě) — a zároveň přidala 277 GW solárů a 79 GW větru. Obojí najednou. Zároveň se u velké části uhelných nepočítá, že poběží kontinuálně: budou se zapínat dle aktuální potřeby.

  3. Tón „je to možné" místo „je to ztracené". Ritchie nezastírá, že transformace bude těžká a drahá. Ale odmítá doomerismus jako analyticky chybný a ukazuje, že na velkou část „neřešitelných problémů" existují odpovědi typu „ano, je to těžké, ale lepší než alternativa" — ano, zjevně není ideální se koukat na větrníky. Dopady pálení fosilních paliv ale kávají nejen s klimatem, ale pomalu zabíjí i prostě lidi co to dýchají.

Příjemnou ukázkou kterou ve veřejném prostoru potkáte spíše méně je třeba porovnání kolik vlastně OZE stojí a jaký je zde trend.

Pokles ceny solární a větrné elektřiny mezi lety 2010 a 2024 podle IRENA

Pár čísel pro pořádek:

Kde má kniha slepá místa

Ritchie je nejsilnější tam, kde se mluví o technologii a datech, a nejslabší tam, kde se mluví o lidech, moci a koordinaci. Tři věci, které mi v knize chyběly:

Geopolitika. Energetická transformace není jen otázka „kdo dřív postaví". Je to otázka, kdo ovládá dodavatelské řetězce na lithium, kobalt, nikl, vzácné zeminy — a kdo má páku na koho v okamžiku, kdy se zjednodušeně mění závislost ze saudských ropných polí na čínské bateriové továrny. To není okrajový detail, to je architektura příštích třiceti let. Rozumím, proč to tam není do detailu, ale nějaké zamyšlení to chce.

Koordinační problémy. Klima je učebnicový případ tragédie pastviny — žádný jednotlivý stát nemá dostatečnou motivaci jednat za všechny ostatní. Ritchie cestou dat ukazuje, že řešení existují; ale otázka „proč je nezavádíme dost rychle, když existují a jsou levná?" zůstává v knize relativně nedotčená. Problém koordinace totiž naráží i na problém implementace. Momentálně můžeme vidět třeba tři velké veřejné přístupy ke krizi: čínský plánovací/inženýrský model, který propočítává rychlou cestu k dekarbonizaci, ale nezakazuje si uhlí když bude celkově výhodné. Protože nemusí, vše je (aspoň na oko, ale to je jiný problém) přesně koordinované státem. USA se na úrovni federální administrativy rozhodla jít zcela „špinavou" cestou (byť třeba velmi republikánský Texas staví soláry jako o život). A EU se snaží najít nějaký funkční střední bod, kde kombinuje tržní přístup se státní podporou a do obojího neustále vkládá množství výjimek.

Kulturně-politický backlash organizovaný fosilními zájmy. Tohle je možná to nejdůležitější. Klimatický skepticismus, „kulturní válka" o EV a tepelná čerpadla a nově větrníky, koordinované disinformační kampaně — to není organický spontánní jev. Je to výsledek dekád cílených investic ze strany ropných a uhelných firem. Ritchie tuhle linku skoro nezmíní, a přitom je to jeden z hlavních důvodů, proč se to možné, o čem píše, neděje rychleji. Není to nějak triviální problém, je to dost zásadní dynamika a no, je účinná.

Celkově

Clearing the Air je skvělá vstupní brána do jakékoliv debaty o ekonomice energetiky a nedá se myslím zásadně prohloupit tím, že jí přečtete. Lze akademicky kritizovat i napadat, lze brát jako příliš umírněnou a kdesi cosi, ale to co chce dělat dělá skvěle. A okolnosti si můžete doplnit sami třeba… pozorováním kroků české vlády.

Hannah Ritchie, Clearing the Air: A Hopeful Guide to Solving Climate Change — in 50 Questions and Answers. MIT Press / Penguin, 2025. 304 stran.

Zdroje dat v grafu a textu

Poznámka k čtení grafu: Čárkovaná linka označuje nejlevnější nový fosilní zdroj (~$0,073/kWh), nikoli vážený průměr všech nových fosilních zdrojů — ten byl podle IRENA v roce 2023 ~$0,100/kWh. Obě OZE jsou tedy v 2024 levnější i proti nejlevnější fosilní alternativě, natož proti váženému průměru fosilních.