Cecilia Heyes, Cognitive Gadgets. Harvard University Press, 2018. Četl jsem v září 2026.

Základní teze knihy je vymezená jednoduše. Koncepty kulturní evoluce počítají už teď vesměs s tím, že se znalosti a dovednosti učíme. Ty tvoří v Heyesině metafoře „grist" (zrno): patří sem třeba jak rozdělat oheň, jak připravit jídlo, jak užít nástroj, obsah jazyka (slovní zásoba), rybaření… U všech je poměrně široký konsensus, že jsou zjevně naučené a nejsou nám nijak vrozené. Složitější je to s kognitivními mechanismy, které nám vůbec umožňují je používat, tam je teorií vzniku o něco více. Do těchto „mlýnků" (mills) patří třeba imitace (včetně podschopnosti vybrat koho je vhodné imitovat), jazyk jako schopnost, přemýšlení o vlastním přemýšlení, cit pro normativní chování (co se má a co se nemá a kdo to může určovat) nebo „čtení myšlenek" – teorie mysli, tedy schopnost odhadnout, co si druhý myslí a co ví.

To všechno jsou podle Heyes nástroje, které si každý člověk během dětství sestaví z kulturního materiálu, ne vrozené instinkty. Geny dodávají jen startovní balíček. Ten je překvapivě skromný: chuť být s lidmi a tolerovat je, pozornost, která se sama otáčí k tvářím a hlasům, a o něco výkonnější obecné učení, než mají šimpanzi. Zbytek je kultura.

Heyes tím vstupuje do sporu, který si popravdě ani nedělám ambice zmapovat. Na jedné straně evoluční psychologie s myslí jako švýcarským nožem plným nástrojů z pravěku. Na druhé straně kulturní evolucionisté (třeba Joseph Henrich a The Secret of Our Success), kteří modularitu odmítli a ukázali, že motorem lidského úspěchu je kumulativní kultura. Jenže i oni podle Heyes berou samotnou schopnost kulturu přijímat jako danou: imitace, výuka, mindreading jsou pro ně genetické adaptace, které kulturu umožňují. Kultura podle nich dodává zrno, mlýny jsou vrozené. Heyes tvrdí, že kultura dodává i mlýnky, které věci zpracovávají – a ty mlýnky pak nemusí být lidsky univerzální. Tento relativně malý posun má zásadní důsledky pro to, jak přemýšlíme o… přemýšlení.

Jak argumentuje?

V knize jsou nejsilnější kapitoly o imitaci a o čtení myslí. Imitace vypadá jako něco, co novorozenci umějí už v základu, a máme k tomu nějaké ty pokusy: Meltzoff a Moore se svým „když na novorozence vyplazujete jazyk, bude častěji vyplazovat jazyk". Heyes připomíná, že velká replikace z roku 2016 to nepotvrdila, a zároveň, že vyplazování jazyka je celkem častá reakce novorozence na cokoliv zajímavého.

Teorii mysli pak přirovnává ke gramotnosti. Nikdo nepředpokládá, že čtení je vrozené, přestože ho umí skoro každý: potřebuje výuku, kulturu, která ho pěstuje, a mozek, který se mu přizpůsobí. Totéž podle ní platí pro schopnost připisovat druhým přesvědčení a záměry. Důkazy: děti v různých kulturách získávají složky teorie mysli v jiném pořadí a třeba samojské děti procházejí testem falešného přesvědčení o roky později, než by modul dovolil; neslyšící děti slyšících rodičů, které se k jazyku dostanou pozdě, získávají pozdě i teorii mysli; a „implicitní" porozumění falešným přesvědčením u batolat, které mělo vrozenost prokázat, se v replikacích rozpadá. Schopnost „číst mysli" tak zjevně většina z nás získá výrazně dříve než schopnost číst písmenka, ale stále se to musíme naučit.

Kapitola o jazyku je stavěná podobně: Heyes útočí na různé varianty „univerzální gramatiky" a vrozeného jazyka. Což nebudu lhát, nebylo pro mě nijak zajímavé, protože tato část lingvistiky je pro mě někde mezi „podezřelé", „nerozumím" a „nevěřím", takže jsem se s vyvrácením spokojil snadno. Vlastně ne vyvrácením: Heyes univerzální gramatiku přímo a jednoznačně nevyvrací, spíš odmítá jazyku udělit výjimku, kterou by dostal jako jediný z gadgetů, a to jí stačí.

A tady je problém knihy, který si autorka uvědomuje. Naprostá většina důkazů je negativní. Postup je pořád stejný: vezmi nativistické tvrzení, ukaž, že se nereplikuje nebo že má učební vysvětlení, a dej ho do sloupečku „gadget". Jenže z toho, že pro vrozený modul nemáme důkaz, neplyne, že máme důkaz pro kulturní konstrukci. Heyes nabízí dvě možnosti tam, kde jich je teoreticky nekonečné množství a různá jemnější spektra. Mezi hotovým instinktem a nástrojem postaveným z kultury leží běžný nativismus – systémy předpřipravené, ale dokončené učením, které je předem nasměrované. Většinu dat, která Heyes cituje, tenhle střední model vysvětlí stejně dobře. A možná o mozku víme příliš málo, možná je to ještě úplně jinak. Asociativní učení a exekutivní funkce mají vyprodukovat schopnost myslet o tom, co si myslí druzí: ale jak přesně, to kniha spíš slibuje než ukazuje. Heyes je v tom poctivá: říká, že nabízí hypotézu a výzkumný program, ne výsledek. Což je fér: je to první větší výkop nějakým směrem a se silným modelem, ne definitivní zpracování teorie.

Proč tomu chci věřit?

Proč tomu modelu přesto věřím víc než alternativám?

Je úsporný na správném místě: minimalizuje počet věcí, které musely vzniknout přirozeným výběrem, a to v okně, které je na evoluční poměry velmi krátké. Nedělá jen zpětné racionalizace plné výjimek, ale předpovědi: počítá s kulturní variabilitou, s možností tyto nástroje ztratit, s jejich rychlou proměnou – a zároveň pevně sedí s historickým vývojem. Člověk před padesáti tisíci lety měl prakticky stejné geny, ale viditelně jinou mysl a schopnost s ní pracovat.

Je taky fajn si přiznat, že mi její teorie sedne i emočně. Když jsou tyto nástroje věc kultury, jsou sice hluboko zažrané, ale řešitelné: dají se trénovat, zanedbat i ztratit. Záleží na prostředí, které je tvaruje: rodina, škola, instituce, obrazovky. Zapadá to i do toho, čeho se v debatě o obrazovkách a dětech bojíme – i když tam jsou důkazy zatím hubené a tohle je přesně místo, kde si chci dávat pozor na to, čemu chci věřit. A má to i velkou naději v tom, že poměrně přesvědčivě vyvrací základní poučky typu „lidská mysl se zcela zformovala v pravěku a od té doby jsou naše spory jenom kmenové války ve velkém, nic se nemění". Máme výrazně vyšší odpovědnost za sebe a za svoje prostředí.

Praktické dopady to má i v tom, jak žít, a potvrzuje to nějaký pohled na vzdělávání a výchovu: učení není mystické odemykání toho, co v dítěti už je, ale stavba nástrojů, které by bez cílené práce nevznikly. A to platí i pro věci, které máme za samozřejmé, jako je schopnost pochopit, že druhý neví, co vím já: dítě, které tohle nezvládá ve třetí třídě, nemusí být označeno za navždy ztracené, dá se na tom pracovat.

A pak je tu pohled na umělou inteligenci, který Heyes v knize ještě nerozvíjí, ale který z ní přímo vyplývá: pokud je lidská kognice z velké části technologie sestavená z kulturního materiálu, pak není důvod se divit, že stroj krmený kulturním materiálem umí věci, které jsme pokládali za výhradně lidské. To neznamená, že se stroje stávají najednou lidmi: to znamená, že jako lidé nejsme schopností kulturního učení výluční. Otázka není, jestli je to „opravdové myšlení" (a co to vůbec je za kategorii), ale které nástroje a balíčky mu chybí – a možná budou chybět navždy, možná ne.

Mně to přijde jako silnější model než většina konkurenčních. Heyes ale nepodává důkaz, že to tak je. Podává model, s nímž se dá dobře pracovat, pokud se s ním pracuje opatrně: jako s hypotézou, ne jako s výsledkem. Málo vrozeného, tuna kulturních nástrojů a v důsledku tak větší důraz na vůli a co chceme dělat.