Theo Baker, How to Rule the World. Penguin Press, květen 2026. Čteno v srpnu 2026.

Theo Baker dostal v osmnácti letech George Polk Award — jednu z nejprestižnějších amerických novinářských cen — za sérii ve studentských novinách Stanford Daily, po níž skončil rektor Stanfordu Marc Tessier-Lavigne. Nezávislá komise potvrdila manipulace s daty ve studiích, pod kterými byl podepsaný, a on v létě 2023 odstoupil. Tenhle příběh je motorem celé knihy a zároveň jejím problémem. Reportérský triumf tu má unést memoár a ten má zároven sloužit jako hlubší sociologická sonda, a ta váha se nerozkládá rovnoměrně.

Recenzenti opakují, že jsou to dvě knihy spletené do sebe — vyšetřování Tessier-Lavigneho a etnografie Stanfordu jako stroje na výrobu příští vládnoucí třídy. Je tam ale ještě třetí, kterou nikdo nepočítá: Theův první ročník v úplně obyčejném smyslu. Chlast, přítelkyně, smrt dědečka, ztráta panictví. Právě u toho posledního je šev nejlíp vidět. V knize o institucionálním podvodu si tahle scéna své místo nezasloužila a nepůsobí jako upřímnost, spíš jako memoárista sahající po plastičnosti, kterou nepotřebuje. Či je upřímně trochu zvláštní si číst, jak se měl náctiletý kluk a s kým měl první sex. Tři linky se neproplétají, ale střídají — a ke konci už to střídání nevytváří spád, nýbrž ho ubírá.

Nedokáže přestat být synem svých rodičů, a bylo by nefér to po něm chtít. Peter Baker píše o Bílém domě pro New York Times, Susan Glasserová pro New Yorker. Nechci říkat, že Theo je pouhé nebobaby bez zásluh, ale načasování a tón informací o jeho rodině je v knize slabší. Přiznání přichází až hodně pozdě a ve stylu přece všichni vědí, kdo jsou moji rodiče — což platí uvnitř jednoho konkrétního světa a mimo něj vůbec ne. Kdyby to zaznělo dřív a jednoduše, nestálo by ho to nic. Takhle si čtenář začne říkat, co dalšího se tu považuje za samozřejmé.

Reportáž o srůstání Stanfordu s rizikovým kapitálem je jízda plná detailů, které si člověk zvenčí opravdu nepředstaví. Semináře svolané k vytipování „high-agency jedinců", investoři nakupující mezi prváky, rozsah náhodných večírků. Kniha ale bere cestu od kapitálu k akademii jako samozřejmě zkaženou a samu o sobě nepřípustnou.
Univerzity vždycky někdo platil a blízkost výzkumu a peněz je taky způsob, jak výzkum vůbec vzniká. Dozvíme se spousty bizáru: ale málo o systémech a mechanismech. Baker nasbírá nějaké příběhy a spoustu historek: a tím to skončí.

K sobě je nemilosrdný: alkohol, oxycontin, skutečná ztráta kontroly. Ta otevřenost je nejlepší, co kniha má. Divně to ale sedí vedle přísnosti, s jakou soudí všechny ostatní — spolužáky odsoudí na základě jednoho dvou podivných rozhovorů a založí je jako typy. Sobě dopřeje celý kontext života, lidem kolem odstavec, nebo jednu ránu ve větě.

Co tedy kniha vlastně doloží? Že po kampusu kolují jisté ideologie. Že to tam administrativně není žádná legrace. Že Stanford bude chránit svůj obraz skoro za každou cenu. Všechno pravda a nic z toho není ani překvapivé, ani zajímavé. Dozvíme se, že efektivní altruismus a racionalismus či akceleracionismus jsou ve vzduchu, ale ne co tvrdí a proč tomu někdo věří — přitom právě to je u nás doma málo známé a stálo by za vysvětlení. Nedozvíme se, proč zrovna Stanford vyrábí Bankman-Friedy, a ne “jen” bohaté lidi. A není tu žádná představa, jak by vypadala náprava a jestli ji Baker vůbec považuje za možnou. To nevede úplně daleko.

Totéž se knize děje coby memoáru. Dostaneme krátký vzorek roku ze života, který je pořád ještě velmi mladý a zjevně nehotový, a chybí mu plastičnost i kontrast, protože je zkrátka nestihl nabrat. Univerzita umí být těžká; být v osmnácti jedním z nejsledovanějších novinářů v zemi musí být těžší. Kniha nemá moc odpovědí ani na jedno.

V paměti uvíznou náhodná místa jako Theo, který se složí po oxycontinu.V tu chvíli se všechny tři příběhy a polohy knihy potkají: běžný kluk, novinář a příběh univerzitního prostředí. Jediné delší přiznání, že nestojí mimo systém, který popisuje.
Kapitoly o Tessier-Lavignem jsou opravdové — trpělivé, ověřené, s následky, a samy o sobě knihu ospravedlňují. Kolem nich leží portrét formování elit, který je barvitý, mizerně doargumentovaný a rozředěný nedopsaným románem o dospívání, jenž patří někam jinam. Čtěte to pro tu reportáž a pro závrať z detailů. Nečekejte, že z toho vyjdete s pochopením systému, který kniha popisuje, nebo idejí, které ho pohánějí.