Klinenberg je sociolog, který si v Palaces for the People (2018) bere za úkol popularizovat svůj koncept „sociální infrastruktury". Vesměs fyzických míst, jež utvářejí podmínky pro vznik vztahů. Knihovny, parky, hřiště, komunitní zahrady, ale i hospody nebo (USA a ještě jen někde specificky) holičství. Teze je prostá: když takových míst ubývá, společnost se rozpadá a je výrazně fragilnější; když jsou silná, lidé přežívají i extrémní situace.

Nejsilnější je kniha tam, kde Klinenberg vychází z vlastního terénního výzkumu chicagské vlny veder z roku 1995. Srovnání úmrtnosti mezi sousedícími čtvrtěmi, lišícími se prakticky jen hustotou veřejných míst, kde lidé chodí mezi sebe, je důkaz, který se dobře pamatuje a nutí člověka zvážit „ano, měl bych chodit mezi lidi". Tahle pasáž samotná stojí za přečtení celé knihy.

Naopak nejslabší je strukturální analýza, v nějakém širším pochopení proč se věci dějí. Typický příklad je Carnegie a jeho 2509 knihoven. Ty jistě přináší nějakou hodnotu a je super, že je někdo založil: akorát Carnegie vybudoval bohatství způsobem, který společnost zrovna netmelil, ale ještě k tomu často vytvořil i problém: zafinancování budov, speciálně v menších městech, končilo běžně tím, že nadšená municipalita si nechala postavit budovu, ale na knihy, knihovníky a údržbu už neměla. Je to prima ukázka, že budování veřejné infrastruktury je těžké, vyžaduje nějakou údržbu a odhodlání a spoléhat na filantropii miliardářů taky nezní jako ideální plán.

Klinenberg do této úrovně souvislostí a náročnosti ale nejde cíleně: a je to myslím dobře. Pracuje na úrovni symptomů a možných řešení; nemoci a patologie, které vedou k absenci sociální infrastruktury jsou navíc velmi různorodé podle lokace. Zaměření čistě na to, jak deficity v sociální infrastruktuře vůbec zachytit a jak se dají různě a relativně levně lepit je myslím rozumný a nějakým způsobem i fajn podklad pro činy.

A ty poznámky, jak zajistit, aby otevřený prostor opravdu otevřený byl, jsou fajn. Nestačí postavit budovu: musí do ní lidé chodit, musí přicházet pořád noví, a ten provoz někdo musí kurátorovat. To koneckonců neplatí jen pro knihovny, ale pro každou komunitu. Byť to, jak moc mohou být komunity různé je zde jen načrtnuto a je občas trochu zvláštní, kde autor vidí hranice.

V českém kontextu kniha funguje taky fajn. Potenciál pro místa potkávání tu rozhodně existuje. Ne každá knihovna nebo kulturák ho ale naplní; a hobby komunity, byť živé, řeší v drtivé většině jen úzce své hobby. Možná je to ale taky cesta: stejně jako sportoviště. Dva lidé, kteří se k sobě nikdy nedostanou v politice, se potkají na fotbalovém hřišti nebo v deskovkovém klubu, pohoda.

Co mi na závěr spíš dřelo je ale struktura. Není to úplně propojené, jednotlivé snímky života nemají úplně jasný kontext a osobně prostě hrozně nepotřebuji dojímavé a konkrétní příběhy ze života. Stačily by mi bohatě dva, prima, rozumím, potřebujeme sociální infrastrukturu, pojďme řešit, jak jí získáme. Možná to funguje pro jiné čtenáře, mě to spíš unavilo.

Pokud vás ale zajímá nějaká základní urbanistika a „jak lidé žijí", no tak jéje, přečtěte si to, je to prima.