Tři cesty na místa rasového a imperiálního konfliktu
Dakar, americké školy a Izrael/Palestina
Ta-Nehisi Coates a Česko
Ta-Nehisi Coates je v Česku nejznámější — pokud je vůbec známý — díky svému eseji The Case for Reparations. Text, který většina Čechů pravděpodobně nikdy nečetla. Myšlenka vážného zúčtování s historickými nespravedlnostmi — „bylo nám ublíženo a zasloužíme si nápravu" — je tu běžně přijímána v případech jako političtí disidenti nebo restituce majetku. Ale aplikovat stejnou logiku na rasové skupiny? To stále zvedá obočí. A přesto je to intelektuální cvičení, které nás může hodně naučit. Doporučuji přečíst — je to asi 16 000 slov, takže to není nic hrozného.
Cesta první: Dakar
Coatesova kniha není přísně argumentovaný policy paper o rasismu a jak mu předcházet. Místo toho je to osobní, téměř lyrická cesta. Jeho výlet do Dakaru je protkán reflexemi o rodině, dědictví a Africe jako sdíleném kulturním odkazu.
Některé otázky jsou univerzální a mohly by rezonovat i tady: jak vytváříme narativy, které dávají smysl našemu místu ve světě? Jak píšete nebo mluvíte, když vaše výchozí životní zkušenost je „pravděpodobně skončíš jako další propadák nebo vězeň"?
Perspektiva někoho, kdo se směsí štěstí a náhody dostal ze znevýhodněného prostředí do kruhů významného kulturního a ekonomického kapitálu — to je něco, co je spíš naznačeno než vysloveno. Ale je to užitečné.
Vezměte jeho pohled na egyptologii. V našem západním civilizačním kontextu je často vnímána jako „západní" věda. Ale Coates ukazuje, jak věda a společnost budují příběhy s reálnými důsledky — jako způsob, jakým je Egypt symbolicky odstraněn z Afriky. Stává se součástí bílého civilizačního dědictví, postaveného proti „černému barbarství." Tento dnes zastaralý narativ kdysi podporoval myšlenku „střetu civilizací" a stále živí dnešní kulturní války o „kdo byl jaké barvy", které pohodlně ignorují, jak radikálně odlišné starověké egyptské a moderní západní kultury ve skutečnosti jsou.
Jako středoevropan nebo východoevropan je těžké se s tím ztotožnit. Zkušenost černošského člověka v USA versus středoevropana v Evropě jsou naprosto odlišné hry, kde většina Coatesových referencí a metafor prostě nepřistane.
Coates taky reflektuje, jak mu čtení a psaní otevřelo světy, které pro něj byly zpočátku uzavřené. Nevyhýbá se ani tvrdým pravdám: touha po moci a dominanci není omezena na ty, kdo vládnou. I utlačovaní mohou toužit po kontrole. Odmítá pomstu a odplatu.
Cesta druhá: Americká škola
Druhá kapitola se soustředí na konflikt o zákazy knih v amerických školách. Je to boj o to, kdo rozhoduje o tom, co se čte — boj zahrnující stát, rodiče, politiku, kulturu a základní hodnoty.
Coates tu zkoumá, jaké to je, když vaše kniha skončí na seznamu zakázaných. Měli byste se zapojit do debaty? Zkusit vysvětlit, že být kritický k rasismu není šílenství?
Tato část působí mnohem blíž domovu. Zatímco Česko nemá silnou tradici přímého zakazování knih, roste tlak na kontrolu tónu a témat — zejména od samozvaných anti-establishmentových hlasů, kteří paradoxně často drží otěže moci.
Cesta třetí: Izrael a Palestina
Poslední cesta je nejostřejší: návštěva Izraele/Palestiny. Coates konfrontuje hrůzu a obrovské utrpení holocaustu — nikdy ho neminimalizuje, naopak ho dělá lidštějším — a současně zkoumá, co vybudování židovského národního státu znamenalo pro lidi, kteří tam už žili.
Nezabývá se každým detailem nebo složitostí (i když například jeho zmínka o vazbách Izraele na apartheid v Jižní Africe je vítaná), ale jeho reportáž vede k jasnému závěru: Izrael drží skutečnou moc nad tou zemí. Izrael staví osady.
A to slovo — „osady" — dělá hodně rétorické práce. Vyvolává obrazy ušlechtilých průzkumníků přicházejících na opuštěná místa, krotících přírodu, tesajících civilizaci z kamene. Realita je samozřejmě jiná: jsou to moderní města střežená vojenskou silou, postavená na místech, kde lidé už žijí.
Právě skrze psaní a narativní konstrukci vytváříme paralelní reality — a posouváme to, co je považováno za přijatelné.
Jako analýza toho, jak my (zejména v Česku) mluvíme o Izraeli, je to zničující — ale také hluboce empatické. Coatesovi se daří vyjádřit hněv nad tím, jak protesty proti Netanjahuovi pomáhají prodávat Izrael jako dokonale rovnou demokracii — a zároveň stojí mezi protestujícími a uznává: „Tihle lidé jsou upřímní, myslí to vážně. Mají slepá místa, ale nejsou zlí."
Kde vidí zlo a apatii, je v mlčení obklopujícím konflikt.
Mlčení a jeho důsledky
Ale Coatesova kniha selhává tam, kde je mlčení nejhlasitější. Neříká nic o masakrech a hrůzách 7. října, o dnešních realitách v Palestině, o Západním břehu, brutalitě Hamásu nebo bombardování a vysídlování v Gaze.
Vzhledem k tématu knihy — „nemluvíme o tom dost, nestavíme dost příběhů" — toto opomenutí působí nejen matoucně, ale hraničně zbabělě. Za jediný rok se staly děsivé a bezprecedentní věci. A místo toho, aby je aspoň uznal, kniha nabízí mlčení.
Výsledkem je, že se stává sbírkou lyrických esejí o světě, který už neexistuje.
Vzhledem k datu vydání — 1. října 2024 — je to vážná vada. A není to tak, že by kniha náhle byla neužitečná. Ale když autor právem vyžaduje morální jasnost a narativní odpovědnost od mocných, čekáme, že stejné standardy uplatní na sebe.
Coatesův styl psaní je nepochybně silný, lyrický a osobní. Ale tím, že se vyhýbá přítomnosti, propásne zásadní příležitost. Místo střetu s aktuálními realitami zůstává kniha uzamčena v minulosti.
Upřímně, bylo by mi jedno, jak by Coates reagoval na novou situaci — jakýkoli postoj, i extrémní, by byl lepší než mlčení.