Léto skončilo.
Tohle léto bylo opravdu, opravdu nabité — a zároveň slouží jako jakýsi souhrn toho, kde v životě jsem. (Spoiler: na dobrém místě.)
Bylo tak intenzivní, že chci někde zanechat záznam. Začalo to třetí Bitvou pod Horou. I když se potýkala s řadou problémů, dopadla docela úspěšně (post-mortem zde). Ale taky mi to sebralo velký kus energie a příčetnosti.
Pak jsem vedl dva intenzivní vícedenní tábory: jeden pro 20+ lidí v Česku, založený na zážitkové pedagogice, a jeden v Anglii pro velmi talentované 16–20leté. Hodně jsem se naučil, doufejme že jsem i něco naučil, a znovu si uvědomil, jak mám štěstí na spolupracující skvělé lidi. Taky jsem tak nějak napsal Saudade, malý larp kombinující simulaci vesmírné lodi a krizové rozhodování. Psát ho s někým, kdo nikdy předtím larp nevytvořil, ale je výborný v designu aplikací, byl unikátní zážitek. Možná jednou udělám web a odehrajeme to. Ponaučení: Asi jsem našel věc, která dává smysl — a skutečně mám smysluplné dovednosti, kterými mohu přispět. Hurá mimoškolní vzdělávání, asi.
Část mého života stále tvoří práce na policy, ale tak, že mohu upřímně říct: „Plně věřím lidem, se kterými pracuji, a jasně pozitivně ovlivňují svět." To je dobrý pocit.
Taky jsem se zlepšil v tom „přátelství". Trvalo mi příliš dlouho, než jsem si uvědomil, jak jsem byl příšerný v udržování vztahů. Tak jsem v posledních letech proaktivnější: organizuji pravidelné, intenzivní akce. Strávil jsem týden na jednom takovém retreatu a vrátil se odpočatý a šťastný. Taky je prostě skvělé dělat těžké věci společně — to je to pravé pojivo přátelství. Hurá přátelé.
A na konci léta — 97 Poets of Revachol. Mohl bych mluvit o letech psaní a měsících stavění, ale pro mě je nejdůležitější kontrast mezi loňskem a letos. Přímo: 97 Poets byla hra, která mě málem zabila. Strávil jsem skoro čtyři měsíce psaním 12+ hodin denně (vedle další práce). Když přišly povodně a další problémy, byl jsem na dně. Nemohl jsem spát, pořádně jíst a každý den tři týdny v kuse jsem se budil v 5:30 se žaludkem v uzlu a tělem v panice. Přesto jsme to zvládli (to „my" je celý tým, každý odvedl obrovský kus práce). Když přišly recenze, rozhodnutí odehrát to znovu bylo jasné.
První noc na místě letos byla těžká. Probudil jsem se v 6:00, nemohl spát, v režimu boj-nebo-útěk. Tenhle mód pomáhá s řešením problémů, ale příjemný právě není. Vadilo mi to, ale vzpomínka byla moc silná a tělo si pamatovalo. A pak — uvědomil jsem si, jak dobře všechno funguje. Byli jsme připravení. Tým nebyl jen kompetentní, byli to taky úžasní lidé, se kterými je radost být. Následující týdny byly vyčerpávající, ale bavily mě. Jasně, byly i temnější momenty — ale to je život. Jsem hluboce vděčný za tým, za to, co jsme vybudovali pro hru i za to, co jsme za poslední dekádu vytvořili v Terezíně — je to teď jako domov. Potkal jsem lidi, které chci v životě dlouhodobě. Potkal jsem lidi, kteří mě inspirovali. A doufám, že se lidi znovu bavili.
A samozřejmě, po celé léto — zatímco jsem byl většinu času pryč nebo zaměstnaný hrami — byla Kamila tou nejlepší partnerkou a oporou, jakou jsem si mohl přát. Přes všechna dobrodružství popsaná zde i přes mnohá jen mezi námi. A já si tu ženu beru. Není to hezké?
Minulý podzim jsem se rozhodl změnit zásadní části svého života a chvíli mě pronásledovaly volby a ztracené příležitosti. Teď mohu s klidem říct: i když je občas opravdu, opravdu těžko, můj život je prostě… lepší. Smysluplnější. Plný úžasných lidí.
Žádné elegantní shrnutí nemám. Léto skončilo. Bylo to intenzivní měřítko mých životních voleb. I když mě bolí tělo a mám horu práce k dohánění, jsem na dobrém místě — díky skvělým lidem kolem mě. A kočkám, samozřejmě.