Jedním z vrcholů roku 2025 — a upřímně i celého mého života — byla svatba s Kamilou loni v říjnu. I když na otcově straně už dlouho platí tradice, že druhé manželství se konečně povede, je v druhé svatbě i tak něco vnitřně děsivého a divného. O důvod víc udělat obřad pořádně.
Tenhle článek slouží dvěma účelům.
Zaprvé, aby se pochlubil fotkami. Tady jsou, pořídila je Daniela Dlabolová (kterou můžeme jen doporučit): danieladlabolov.pixieset.com/kamilaanddavid.
Zadruhé, svatební tradice a jejich úpravy jsou samy o sobě zajímavé — a my jsme se rozhodli většinu z nich změnit nebo ignorovat. Možná tady najdete inspiraci pro vlastní svatbu. Nebo aspoň můžeme teď konečně vysvětlit, o co nám šlo.
Hotovo, jednoduché.
Teď k těm tradicím.
Před oslavou
Udělali jsme si vlastní verze rozlučky se svobodou. Existují verze, které jsou opravdu děsivé nebo super trapné; my jsme měli to štěstí na skvělé přátele. Kamila strávila extrémně útulný víkend s kamarády, jídlem a lezením. Já dostal super intenzivní víkend party a speciálních aktivit připravených přímo na míru — od výletů přes záhady — propletených odkazy na můj život a naše manželství. Nakonec jsem brečel dojetím. Takže to jde, hurá.
Zadruhé, svědkové. Nedokázal jsem si vybrat jednoho hlavního svědka, tak jsem si zvolil tři — každý zastupuje jinou oblast mého života, všichni jsou to klíčoví lidé, kteří nám hodně pomohli a o kterých doufám, že na nás budou mít blahodárný vliv i nadále. Pomohli také s některými přípravami.
Když mluvíme o přípravách: poměrně rychle jsme dospěli k tomu, že potřebujeme svatební koordinátorku — a Dominika/Lex byla skvělá. Vzala na sebe spoustu nudných a trapných úkolů a hlavně pomohla udržet věci pohromadě v posledních dnech před svatbou.
Hostů jsme měli něco přes 110. Jelikož řada z nich nemluvila česky, rozdávali jsme placky jasně označující „tato osoba chce mluvit anglicky". Tahle drobná intervence vyřešila většinu obav, které jsme měli z míchání českého a mezinárodního publika.
Průběh dne
Průběh dne byl celkem prostý.
Obřad v 11:30 — a protože jsme chtěli něco, co se zapamatuje, rozhodli jsme se ho udělat na lodi, na rybníku. Předpověď počasí jsme sledovali do poslední chvíle, ale vyšlo to. Šílený respekt našemu knězi Petru Janovi, který nám manželství požehnal a stihl pronést skvělý proslov, zatímco mu hrozilo převrhnutí lodi. Pak následovalo podepsání úředních dokumentů a gratulace.
Oběd začal proslovy našich tří svědků. A protože jsem věděl, že nebudu mít čas a energii na pořádné posezení s každým hostem, rozhodl jsem se připravit osobní dopisy „svým" hostům. Byla to odvážná volba a zabralo to nějakých 100 hodin, ale uvědomil jsem si, že příležitost vyjádřit vděčnost a upřímné city v takovou chvíli se naskytne málokdy. Doufám, že už se znovu ženit nebudu.
Krájení dortu je jedna z tradic, které jsme uznali za dostatečně neškodné — a protože jsme se rozhodli použít naše kočky jako sekundární dekorační motiv (s podzimem jako hlavním), prostě jsme si museli objednat šest dortů, každý stylizovaný jako jedna z našich koček. Karolína Serbousková je vyrobila za velmi férovou cenu, byly krásné i výborné, a lidé se mohli hádat, která kočka je nejlepší (Rosenkrantz je).
Když už jsme u těch hádek o kočkách — chtěli jsme trochu naolejovat sociální interakce, tak jsme našeho kamaráda Honzu Mottla požádali, ať připraví jednoduchou appku ve stylu soutěže. Lidé se mohli registrovat jako zástupci jednotlivých koček a pak dostávali výběr aktivit: skládání hádanek, navázání kontaktu s ostatními účastníky a rozhovor nad ledoborcovými tématy, focení selfíček a tak. V jednu chvíli během dne jsme šest koček spojili do tří týmů, abychom přidali trochu dramatu — vznikly z toho zábavné momenty a zároveň jednodušší cesta, jak se poznat napříč našimi poměrně vzdálenými sociálními skupinami. Samozřejmě, že to lidé mohli stoprocentně ignorovat.
Shodli jsme se, že trochu nesnášíme tlak okolo chytání nevěstiny kytice — tak jsme se rozhodli místo ní hodit do davu dva plyšáky s příběhem a prostě jsme jim našli nové domovy. Občas nám pořád chodí jejich fotky a příběhy, což je super.
V 17:00 přišel krátký hospodský kvíz o nás dvou, který vyšel parádně a dal čerstvý impuls k povídání a small talku. První tanec nevěsty a ženicha byl… velmi v našem stylu. Oba netancujeme, takže jsme se nějak snažili připravit něco — nebo spíš jsme plánovali, že to připravíme. Nakonec jsme prostě zaimprovizovali nejtrapnější pomalý tanec při Book of Love. Někteří lidé i tak brečeli a otevřelo to večer pro tancování.
Poslední společnou aktivitou bylo malé překvapení chvíli před půlnocí. Říkali jsme si, že je hezké mít v životě nějaká překvapení. Pod vedením Michala Kunce se lidé rychle naučili a pak zazpívali Lifetime of Adventure, mou nejoblíbenější píseň (a z různých důvodů důležitou i pro Kamilu). Pak jsme se stáhli na pokoj. Další šaškárny pokračovaly a oslava byla skvělá, ale na to tu není místo.
Kromě společných aktivit a chytrofonové miniherky jsme také vyhradili místo na polaroidové fotky, knihy na vzkazy a gratulace a Krabici slibů. Lidé nám mohli něco slíbit — a sešla se nám spousta krásných nápadů a vzkazů, které si teď čas od času čteme a pořád z toho máme obrovskou radost.
Pár praktických poznámek
Z praktičtějšího hlediska: jedna věc o svatbách, hlavně nad určitou velikost, je, že jsou extrémně drahé. Není třeba to tu rozebírat detailně. Pokud plánujete svatbu, máme pár tipů a zkušeností, o které se rádi podělíme.
A poslední věc: po mnoha, mnoha rozhovorech jsme se rozhodli, že zatímco „a žili šťastně až do smrti" je krásné, my chceme trochu více záměrnosti. Nastavili jsme si pětiletý cyklus obnovy slibů. Takže… uvidíme se za pět let?